neděle, 17. březen 2002

Wolfgang Amadeus Mozart: Klavírní sonáty C dur KV 545, Es dur KV 282, G dur KV 283, a moll KV 310

Napsal(a) 

booklet booklet
Musím se upřímně přiznat, že po zaznění prvních tónů Mozartovy klavírní Sonáty C dur KV 545 , kterou hraje snad každé šikovnější dítě v hudební škole a potýká se s ní řada posluchačů konzervatoří, jsem se neubránila vnitřnímu odmítavému výkřiku, znásobeném pochopitelně osobní "milou" vzpomínkou. Notoricky známé a tisíckrát obehrané skladby, ať už jsou jakkoli krásné a mistrovské, mohou bohužel v posluchači vyvolávat - a jak se ukazuje, tak i vyvolávají - určitý odpor či mírnou nechuť, přinejmenším však zvýšené očekávání. Interpret, který se rozhodne podat vlastní pohled na některou z oné množiny skladeb, nestojí zrovna před snadným úkolem. Ve vzduchu se najednou téměř zhmotňují tradovaná klišé, útočí na posluchače i interpreta ze všech stran, zkrátka je to boj nelehký. Provedení sonát v podání Norberta Hellera je kvalitní jak po stránce technické, tak i výrazové, jedná se bezpochyby o zkušeného a ostříleného klavíristu, ale přece jen nahrávce něco chybí, něco, co by se snad dalo shrnout pod pojem osobitost. Vzhledem k výběru sonát (osobně bych zmíněnou Sonátu C dur nezařadila tak odvážně na první místo) bych očekávala, že se Heller rozhodl pro jejich zachycení, protože čas dozrál, a nabídne posluchači zcela strhující, nevšední a dech vyrážející provedení. Očekávala bych, že si právě se známými skladbami takříkajíc vyhraje, vychutná si každý sebemenší detail a využije možnost překvapení. Ne vždy a všude se mu to bohužel podařilo. Nejzdařilejší je z nahrávky závěrečná Sonáta a moll KV 310 , která z celého snímku nejvíce promlouvá, čiší z ní hluboké soustředění, vyrovnanost a zároveň je dravá, až vášnivá. V předešlých sonátách se Hellerovi podařilo vyhnout sentimentalitě a dosáhnout krystalického, učesaného zvuku. Nicméně v kontextu stále přibývajících nahrávek i reedic to pro vybočení z průměru nestačí.

Vydavatel: Agentura Příkrý les

Stopáž: 58:55

Nahráli: Norberta Hellera

Body: 3 z 6

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.