Wohin, Zoltán Jeney?

Je tomu už třicet let, kdy jsem v Maďarské kultuře na Národní třídě v Praze objevil soudobou vážnou hudbu tehdejších našich jižních sousedů. Státní vydavatelství Hungaroton v časech, kdy se za sympatie k minimalismu u nás i vyhazovalo z konzervatoře, vydalo také LP Zoltána Jeneye. Pamatuji si, jak mi tehdy jeho hudba doslova vyrazila dech. Šlo o kompozice Arupa (pro lodní zvony, tabla a trvalý tón) Fantasia su una nota (pro rozdělený komorní soubor) z let 1981 a 1984 a vycházely z raného mi­nimalististického pojetí LaMonte Younga. S neobyčejným vzrušením jsem se proto jal poslouchat nejnovější album tohoto maďarského skladatele. Nazývá se Wohin? a vyšlo letos díky BMC Records, labelu Budapešťského hudebního centra.

Zoltán Jeney (1943) se samozřejmě dopracoval ke komplexnější hudbě, která ale stále vychází z estetiky minima­lismu. Zároveň prohluboval a zdokonaloval svou snahu přepi­sovat do hudebního procesu mi­mohudební materiál, jako například literární texty, šachové partie, meteorologická data, fraktály apod. Téměř deset let zpíval ve sboru Schola Hungarica, takže i gregoriánský chorál se do jeho skladatelského myšlení promítal čím dál více. To vše zúro­čil v monumentálním oratoriu Funeral Rite, které dokončil v roce 2005 po 18 letech nepřetržité kompoziční práce. A v tomto čase vět­šinou vznikaly či byly dokončeny skladby, jež obsahuje CD Wohin?

Když se v roce 2003 německý časopis MusikTexte dotazoval světových skladatelů na jejich názor ohledně války v Iráku, obdržel padesát odpovědí. Některé byly ve formě dopisu, jiné jako hudební kompozice. Zoltán Jeney poslal drobnou skladbu pro jeden hlas, takový smutný hudební vtip. Šlo o zesměšňující variaci na Ódu na radost. Zatímco v Beethovenově 9. symfonii vyjadřuje triumf humanismu, tady je motiv záměrně nemotorný, falešně vyznívající, jasně parodující. Skladatel jí dal název Wohin? V průběhu dalších let dostala skladbička různé verze, na albu je úprava z roku 2013, kterou si skladatel nadělil ke svým 70. narozeninám; k Ódě na radost přidal další motivy a celé to zabalil do orchestrálního hávu se závěrečným partem pěveckého sboru. Pětiminutová sarkastická hudební hříčka ve šťavnatém podání Symfonického orchestru a sboru Maďarského rozhlasu pod taktovkou Zoltána Kocsise otevírá album.

Následující čtyři tracky skrývají taktéž hudební drobničky, které ale nepostrádají hloubku a kouzlo. Všechny se vztahují k poezii současného maďarského básníka Deszö Tandoriho (kterého mimochodem zhudebňuje často i György Kurtág). Na albu jsou tři ukázky z klavírního cyklu, inspiro­vaného sbírkou Heraclitus Poems. Hérakleitos byl předsokratovský řecký filozof, autor rčení Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Z rozměrného cyklu, na kterém Jeney pracoval již od roku 1980, byly na album zařazeny části Heraclitian in H (velmi niterná, minimalisticky úsporná), Heraclitian Tea-Drop (jde v podstatě o kontrapunkticky proměnlivý kánon) a Heraclitus Adverbial (v podobě melancholické noční hudby, ale poněkud znepokojující svou tápavostí). Klavírista Gábor Csalog hraje s nesmírným citem, každý tón je doslova vymazlený a pokaždé jinak rozechvělý. Následující skladbička Which half is never the same?, což je přímá citace Tandoriho verše, je soustem pro Krulik String Quartet; ten úžasným způsobem prohlubuje znepokojivou nezachytitelnost rozvolněného zvukového toku.

Zbývající tři položky alba již pracují s rozměrnější plochou a dokáží posluchače opravdu pohltit. Pokud se tedy nechá. Záleží na tom, zda posluchač má již zkušenosti s poslechem minimalismu. Ale nikoli toho (řekněme) filmového à la Glass či Nyman. Jeney nepracuje s repetitivními rytmickými figurami. Naopak pracuje s každým tónem, hněte ho, rozeznívá všechny barvy, prodlužuje jeho znění, a až potom klade další tón, mnohdy nečekaný. Rytmická stránka je pak zcela rozdrobená, nesouvislá, hudební tok je ale přesto kompaktní. Může za to proměnlivá dynamika, jež vše rytmizuje.

Téměř čtrnáctiminutová Consolazione (Something lost: echo) je jakousi tichou útěchou, zkomponovanou v roce 2001 k 80. narozeninám celoživot­ního přítele, skladatele Andráse Szöllösyho. Jasná, různě intenzivní klavírní gesta (Gábor Csa­log) opakuje violoncello (György Déri) roztříštěně, jakoby nesměle. Postupem času se ale osměluje k různým doslovům, na což ale klavír není schopen reagovat. Nemůže, nebo nechce? Občas se oba nástroje vzedmou ke společné ex­tázi, ale trvá to jen zlomek času. Výraz­nější jsou vpády ticha. Patrně záměr.

Nejobtížněji uchopitelná je písňová kompozice Songs Of Innocence and Experience, která si na ploše deseti minut a třiceti sekund vystačí pouze s jedním sopránovým hlasem, zpívajícím koláž zhudebněných básní velikánů jako Giuseppe Ungaretti, Sándor Weöres, Giacomo Leopardi a hlavně William Blake, vytvořenou v letech 1996–1997 a revidovanou 2012. Tady musí finská sopranistka Piia Komsi zvládnout i dodekafonická tónová centra, z nichž vybuchují jednotlivé slabiky. Interpretace tak náročné vokální skladby se zhostila na výtečnou, což se dalo při jejích bohatých zkušenostech se soudobou hudbou vlastně očekávat.

Album vrcholí šestnáctiminutovým polyfonickým třívětým útvarem Pavane. V úvodní části je tvořen dvěma orchestrálními minimalistickými vrstvami; jedna je dronového charakteru, druhá je staccatová. Pak se symfonický orchestr (opět Maďarského rozhlasu) rozburácí v až pohanském stylu Stravinského, střídají se uvolňující, barevné obrazy s drásavými erupcemi tónových drúz. Hudební tok houstne, navíc začne být rozrýpáván ostřím bicích nástrojů a posléze i žesťů. A to s takovou intenzitou, že se to do uší až zařezává. Vše vyústí v pokojný zvuk táhlých tónů, připomínající ambientní hudbu… Úchvatné album.

György Déri – violoncello, Gábor Csalog – klavír, Piia Komsi – soprán, Magyár, MR Choir, Krulik String Quartet, Rádio Symphony Orchestra, Zoltán Kocsis – dirigent. Text: A, M. Nahráno: 2013. Vydáno: 2017. TT: 59.14. 1 CD BMC Records BMC CD 240.

Sdílet článek: