Will Bernard – kytara, John Ellis – tenor saxofon, basklarinet, Brian Charette – varhany, Rudy Royston – bicí nástroje. Nahráno: New York, 2013. Vydáno 2013. TT: 45:24. 1 CD Posi-Tone Records PR8114.
Kdeže je záliba ve funkovém odsekávání, ostrý až lehce zkreslený zvuk kytary a experimentování se současnými tanečními rytmy. Na albu Just Like Downtown dává původem kalifornský, v New Yorku působící jazzman Will Bernard průchod svým „staromilštějším“ náladám. Na někoho, kdo natáčel s Tomem Waitsem či dokonce s politicky provokativní hip-hopovou kapelou The Coup, možná až příliš konzervativním. Jako v nějakém snobském klubu pro turisty v downtownu, chtělo by se zareagovat na název alba. Jenže to by bylo nespravedlivé. Proti gustu žádný dišputát. Zvláště když je ono gusto podpořeno vrcholným kumštem.
Na svých albech Will Bernard rád sází na souhru kytary s hammondkami. Nebylo tomu jinak ani na předchozí, dravější triové nahrávce Outdoor Living (2012) a platí to i pro novinku. Ovšem tentokrát nehrábl do kláves dlouholetý Bernardův spoluhráč Will Blades, ale u nás dobře známý (mimochodem, hraje i na novém albu Ondřeje Štveráčka) Brian Charette . Na souhře to ovšem poznat není, unisona zasekávají jako řízená jedním mozkem. Potkali se zkrátka vynikající intuitivní hráči s podobným timingem.
Jak už bylo napsáno, pozměnil se také žánr. Ne že by Bernard sklouzl do retra, ale zatímco dříve např. se soul-jazzovými názvuky spíše občas nezávazně koketoval, tentokrát na ně přímo navazuje. Zvuk kytary, kulatý a zatlumený, jen utvrzuje dojem. Zvukový a žánrový tradicionalismus ovšem neznamená, že by Bernard zvolil interpretaci standardů. Naopak, až na dvě výjimky jde o desku autorskou a jen jedna cover verze, Rodgersova muzikálová melodie Bali Ha’i z roku 1949, dýchne skutečnou nostalgií. Druhá převzatá skladba je sice také „standard“, ovšem rockový. Bernard uchopil Dancing Days z repertoáru Led Zeppelin poněkud schematicky: varhany jen s drobnými variacemi přehrávají původní kytarový a basový riff, zatímco kytara s trochou nenápadného zdobení v podstatě kopíruje linku zpěvu. Skladba přitom postrádá napětí originálu. Zřejmě nejrutinnější kus na albu. Nečekejte žádné „dekompozice“ a „znovuzkomponování“ rockového materiálu v Mehldauově duchu.
Jedna skladba z devíti ovšem nezkazí převládající pozitivní dojem z celku. Hned několik Bernardových vlastních kusů rozhodně stojí za pozornost. Třeba Safety In Numbers s nervními, jakoby nedokončenými frázemi. Route 46 má skutečně „dálniční“ drive a skvělým sólem se tu blýskl John Ellis , kterému živé tempo výborně sedlo. Zatímco rozevlátá, melodicky nápaditá balada P.M. Gone , i když naopak s poněkud nadbytečným saxofonovým „klokotavým“ klišé, se stará o ukolébání na závěr.
Resumé? Ačkoliv Will Bernard vlastně udělal aktuálním titulem oproti svým zásadním nahrávkám jako Party Hats (2007) i předchozí desce Outdoor Living pár kroků zpět, vrátil se do hezké krajiny. Přestože o převratné dílko nejde, není důvod nesdílet zážitky a nepokochat se rozhledem.
Body: 3 z 6
