čtvrtek, 22. leden 2004

Warsaw Village Band: People's Spring

Napsal(a) 

booklet booklet
Většina věcí v životě jsou komentáře, rozkecávání původního, dí klasik. Vztaženo na lidovou hudbu, znamená to, že obracením se k ní přiznáváme, jak se bez ní nemůžeme obejít, jak dokonale jsme jí protknuti, aniž bychom si to třeba i přiznávali? Nebo se uprostřed neosobního shonu velkoměst jedná o únik z elektrického dneška, hledání prostoru pro pestřejší paletu tónů a rytmů, zbavení se někde uvnitř tušeného nesouzvuku s vlastním tělem? A nebo to prostě jednou muselo přijít a jako už několikrát předtím máme na krku módní vlnu, kdy ohlasy lidovosti zaručují úspěch v hitparádách? Přiklonit se lze na tu či onu stranu; i když, stejně jako na schodišti chtě nechtě potřebujete rovné odpočívadlo, v hudebních krizových situacích se návrat k začátkům vždycky vyplatil. Prostě nám to prospělo. "Hitparády jsou to poslední, co nás ale zajímá," říká houslista Wojtek Krzak z polské skupiny Warsaw Village Band. "Oživit dědictví a následně ho uvrhnout do masové kultury, to dokáže každý ."

Na povrch vyplouvají i dávné příbuzenské vztahy: dosud se například mělo za to, že ostré ječivé ženské hlasy jsou doménou finské skupiny Värttinä, bulharských sborů nebo pandereteiras, ochránkyní starobylých tradic severošpanělské Galicie; a vida, před třemi zpěvačkami Kapely ze wsi Warszawa (tak si říkají doma a směrem na Východ) ustoupíte se stejným úžasem - takhle se prý už po staletí zpívalo mezi polskými pastýři a říká se tomu "bílý hlas".

Žádná mladická objevitelská zajíkavost, ale upřímný ponor, chuť vrátit se a přitom z toho nedělat etnomuzokologickou vědu, muzicírování pro úzký okruh, to by jinak hudbě Kapely neříkali mládežníci v Polsku "hopsasa" (jde i o název jejího prvního alba) a novináři "hardcore folk", přestože oni sami dávají přednost označení "bio folk". "Bio - protože máme blízko k přirozenému muzicírování. Bio, protože hrajeme na dřevěné nástroje. Bio, protože se jedná o rytmus našeho srdce ." Když pro sebe evropská scéna world music objevila nové album People's Spring , vydávajíc o něm jednoznačné resumé - jedna z nejzajímavějších nahrávek současnosti - pozastavila se nad těmi rytmy s neskrývanou otázkou: kde se v polské tradiční hudbě vzaly? Bubenická kanonáda, hnací motor Kapely, rozpoutaná v úvodní skladbách To You Kasiunia a Chassidic Dance , představuje totiž pro tradiční polskou hudbu dneška naprostou neobvyklost. "Transovní rytmy měly v mazovském kraji, odkud čerpáme inspiraci, vždycky své místo, akorát na to v uplynulých stoletích všichni zapomněli, " vysvětluje Krzak. "Nemyslíme si, že podobné rytmy jsou vlastní pouze pakistánským Sufijům nebo tančícím arabským dervišům, to pouze duchovní evropské vnímání dalo přednost melodiím před rytmy."

Napůl ženská, napůl mužská, výhradně akustická šestičlenná sestava povstalá v roce 1997 s cílem nabídnout mladé posluchačské generaci lidovou hudbu v daleko energičtějších, vášnivějších a výjimečnějších proporcích, než na jaké byla zvyklá z tuhého, politicky zprofanovaného folkloristického pojetí bývalého režimu, dokazuje, že starobylé akustické nástroje lze hlasitě vybudit, dostat z nich pro ně přirozené emoce a šťávu, aniž by se musela uchylovat k obvyklým rockovým berličkám; dokonce i u těch unikátních: suka jsou housle z 16. století, jejichž struny Sylwie Swiatkovwská nerozeznívá smyčcem, nýbrž nehty. A zase hledejme paralely: ve skladbě Matecka , jinak remixové předělávce znějí suka téměř jako indický sitár.

Trojí housle, violu, cymbál, velký buben s činely a rámový buben, doplňuje Kapela celou řadou "hostujících" nástrojů, včetně hostů na dulcimer, trumpetu a niněru. Především jí to ale fantasticky zpívá, hlavně z hrdla Kataryny Szurmanové se lyne vzrušivost sama. Ta, která odnepaměti zněla na vesnických svatbách, ale i v samotné Varšavě, kde se polská hudba přirozeně mísila s židovskou.

Warsaw Village Band se při vší své odanosti akustice nechal od dvojice DJ-ů na albu uvrtat i do dalšího, daleko technohutnějšího remixu skladby I Had A Lover , vám to ale nepřijde jako výrazný úkrok stranou, protože tím vlastně dal najevo - a strhující pražský koncert to podtrhl - že nezáleží na tom, zda jste či nejste zapojeni do zásuvky, stačí se do toho pořádně opřít a zapomenuté lidové taneční polky a balady pak znějí, jakoby je nevymručel od mazovských pamětníků, ale před pár dny napsal v ozvěně 21. století.

Takhle u nás nikdo, kdy si zamanul vracet se do minulosti nehraje. Snad k naší smůle mlčící, obdobně neakademický Álom rómského houslisty Vojty Lavičky. Je totiž rozdíl na lidovkách ulítávat, a třeba je i splácávat se symfoňákem, vlísavě je předělávat nebo věřit tomu, že mohou fungovat i ve své původní syrovosti. Slova slavného moravského primáše Jury Petrů navíc varují: "Tož jsem konstatoval, že takových ludí, co zpívajú staré pěsničky jak operní melodie by měli všecky vyzabíjat".

Vydavatel: Jaro Medien / P&J Music

Stopáž: 64:36

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.