V technické dokonalosti Vladimira Horowitze bylo něco téměř ďábelského a provokujícího. Ovšem v dnešní době, kdy mladí klavíristé oslňují srovnatelnou, ne-li větší technickou akribií, je dobré připomenout, že u Horowitze nejde zdaleka jen o techniku. A právě na těchto pozdních nahrávkách je dobře znát, že jeho interpretační dovednost u techniky nekončila. Horowitz byl i geniální muzikant s velkým citem a nevyčerpatelnou zásobou nápadů.
Svébytnou kapitolu tvoří v tomto kompletu mozartovské nahrávky. Na nich je možná nejzřetelnější, jak dobře dovede Horowitz cítit ducha těchto skladeb – všechna témata rozezpívá, ozdoby mají vtip, přitom zachovává klasicistní střídmost a komorní zvuk. Jsou tu tři sonáty (B dur K. 281 , C dur K. 330 a B dur K. 333 ) a slavný Klavírní koncert A dur s Orchestrem la Scaly řízeném Carlo Maria Giulinim . Orchestr je místy trochu romantizující, ale mozartovského ducha to neruší.
V Schubertově Klavírní sonátě B dur D 960 se místy trochu ztrácí napětí – ale upoutá dokonalým přednesem kantilén a jemnou hrou s akcenty. Jisté otazníky vyvolává Chopinovo Scherzo b moll , které působí trochu křečovitě, nebo transkripce Bachova chorálu. Ale jinak je to jeden hudební klenot vedle druhého: brilantní Kreisleriana Roberta Schumanna, dva Schubertovy Imprompty , Lisztův Zapomenutý valčík nebo transkripce Schubertových Vídeňských večerů , dvě Scarlattiho sonáty. Pianissima, při kterých člověk ani nedýchá. Bohatá úhozová škála a naprosto svrchovaná schopnost s ní zacházet. Horowitz dovede téměř „modulovat“ úhoz během jediné fráze, ale stejně tak zahrát dlouhou pasáž naprosto vyrovnaně v jednom barevném odstínu. Komplet obsahuje dva live snímky – a oba mají naprosto fascinující atmosféru „koncertů století“. U koncertu v Moskvě z roku 1986 je to atmosféra triumfálního návratu po šedesáti letech a přirozeně i úžasu nad tím, co „ten starý pán“ ještě dovede. V prvních číslech (Mozart a Scalatti na studiových snímcích jsou lepší) jako by se teprve rozehrával – Horowitz byl pověstný trémista – ale například závěrečné Moszkowského Jiskřičky by nikdo druhý takto nezahrál. Atmosféra koncertu z roku 1987 ve Vídni je niternější – a rovněž naprosto jedinečná. Z tohoto vystoupení je zde kompletní provedení Schumannových Dětských scén . Ale nejde jen o něžnost a rozechvělost, kterou propůjčuje jednotlivým obrázkům z dětství. Skladba promlouvá téměř mýticky. Novinářské přízvisko „poslední romantik“ je v něčem výstižné – tohle nelze napodobit, zkuste to po něm a kouzlo zmizí.
Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music
Stopáž: 64:09, 64:26, 60:48, 50:26, 53:34, 56:07
Body: 5 z 6
