Václav Vonášek – fagot, Barocco sempre giovane. Text: A, N, F, Č. Nahráno: Zámek v Pardubicích 6/2011. Vydáno: 2013. TT: 47:00. DDD. 1 CD Supraphon SU 4124-2.
Byl nejvyšší čas, aby dal Supraphon šanci Václavu Vonáškovi (1980). Bez podpory sponzora by sice deska v současné pro nahrávací firmy nelehké době nevyšla, nicméně Supraphon zaslouží pochvalu. Vznikl totiž projekt, který si zaslouží z několika důvodů pozornost. Především kvůli sólistovi. Vítěz soutěže Pražského jara z roku 2009 a laureát několika dalších konkurzů je mimořádným talentem. (V České filharmonii je „pouze“ řadovým členem fagotové skupiny, což je další vizitka vysoké úrovně dechové sekce orchestru.) Je to přemýšlivý muzikant, má barevně bohatý tón, spontánní muzikalitu, cit pro styl, a to pomíjím samozřejmou spolehlivou techniku. Svůj debut naplnil nejen příjemnou, virtuózní hudbou Antonia Vivaldiho, který věnoval fagotu hodně času, ale i introvertně komorní hudbou původně flétnové sonáty Johanna Sebastina Bacha. Vrcholem desky je harmonicky pozoruhodná sonáta jeho syna Carla Philippa Emanuela. Tím, že jde i v tomto případě o transkripci flétnového originálu, se ve spojení s choulostivou nástrojovou nahostí otevírá pro hráče velká výzva, které se pan Vonášek zhostil na výbornou. Kontrastem a příjemným předělem mezi Bachy je transkripce árie ze známé Händlovy opery. Zde je možné pouze konstatovat, že originál je zajímavější… Na základě předchozí spolupráce nabídl fagotista doprovod mladému pardubickému orchestru Barocco sempre giovane , jenž hraje v duchu svého názvu sice mladě, ale někde bych spíše využil jiného významu – čerstvě. Na této konkrétní nahrávce přece jen k tónové a interpretační dokonalosti světových orchestrů kousek kvality chybí… Deska je standardně vybavena, tým režiséra Jiřího Gemrota odvedl dobrou práci, jen té hudby mohlo být i při vší logice výběru více!
Body: 5 z 6