Anna Netrebko – soprán, Elina Garanča – mezzosoprán, Joseph Calleja – tenor, Robert Gleadow, Wiener Singakademie, Wiener Symphoniker, dirigent Fabio Luisi. Produkce: Christopher Alder. Text: A, N, F. Nahráno: live, duben 2008, Wiener Konzerthaus. Vydáno: 2009. TT: 76:10, 51:26. DDD. 2 CD Deutsche Grammophon 477 8031 (Universal Music).
V rámci daného stylu je Belliniho opera Kapuleti a Montekové, komponovaná už roku 1830, dokonalá svou kombinací lyriky a dramatismu, belcantové krásy a emocionální pravdivosti klíčových árií a scén. Nahrávka, která vznikla v souvislosti s koncertním uvedením díla ve vídeňském Konzerthausu, má plnou psychologickou i dějovou přesvědčivost, orchestrální brilanci a nejlepší možné současné obsazení hlavních rolí Romea a Julie –Elinou Garančou a Annou Netrebko, dvěma mladými kolegyněmi z bývalého Sovětského svazu, o nichž tisk s oblibou zálibně píše nejen na základě jejich nádherných hlasů, ale také jako o dvou nejkrásnějších ženách ve světové opeře či dokonce jako „supermodelkách současné opery“. Elina Garanča dohání Annu Netrebko v renomé a popularitě velmi rychle a je jen logické, že vydavatelská firma ráda sáhla po možnosti, jak obě umělkyně dát dohromady v jednom projektu, a to i za cenu, že jejich hlasy nejsou na první poslech zrovna tak kontrastní, jak by se pro obsazení mužské a ženské role zdálo být při možnosti pouhého sluchového vjemu praktické. Hladký a mimořádně lahodný mezzosoprán Eliny Garanči není příliš tmavý, o to snadněji dosahuje světlých sopránových výšek. Detailní poslech však přesto víc než uspokojuje – pěvkyně dokázala totiž vložit díky dramatickému talentu i díky dynamickým možnostem hlasu do svého projevu mnoho „mužského“ odhodlání a vzdoru a jak jen je to možné, charakterizovat postavu tak, že si snadno lze za zpěvem představit i to, jak by děj mohl vypadat na jevišti. Oproti tomu Anna Netrebko se svým zajímavým tmavším sopránem, schopným jasných a plných vysokých tónů, hlasem vyzkoušeným již na skvělých dramatických kreacích typu Lucie z Lammermooru, zdůrazňuje ve veskrze lyrické roli melancholii a bolest, v nichž je nesmírně uvěřitelná. Duet v prvním dějství, stejně jako dvojzpěv ve finále, jsou až neuvěřitelně krásně sladěny a výrazově ve vzrušení i beznaději propojeny. Tenorista pěkného zrajícího světlého hlasu Joseph Calleja , stejně jako další sólisté, na sebe nestrhává pozornost, ale spoluvytváří kompaktní dojem, podpořený zkušeným operním dirigentem Fabiem Luisim a jeho zdařile budovanou dynamikou i přirozenými tempy, sahajícími od přesné svižnosti po jímavost. Moderní pojetí díla, které samozřejmě nedosahuje pucciniovské srdceryvnosti, ale které přesto díky špičkovým pěveckým výkonům a stylovému doprovodu nenechá posluchače chladným. Obal dvojalba využívá kostýmovanou fotografii blonďatého Romea s vážným pohledem a tmavovlasé Julie s posmutnělým výrazem. O to větším „fórem“ je momentka z fotografování použitá uvnitř ve stejné velikosti na obalu bukletu – rozesmátá, civilní. Dává se tu najevo, že jde přece jen o nahrávací projekt, nikoli o plnou iluzi divadla. Ale nevadí to. – K porovnání jsou následující počiny: 1975 – Janet Baker a Beverly Sills, 1984 – Agnes Baltsa a Edita Gruberová, 1997 – Vesselina Kasarova a Eva Mei, 2000 – Jennifer Larmore a Hei-Kyung Hong.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
