sobota, 10. srpen 2013

Vilém Veverka - Telemann, Britten

Napsal(a) 

Vilém Veverka - Telemann, Britten Vilém Veverka - Telemann, Britten

Vilém Veverka – hoboj. Text: A, N, F, Č. Nahráno: Září 2012. Vydáno: 2012. TT: 72:50. DDD. 1 CD Supraphon SU4121-2.

Přední český hobojista mladé generace Vilém Veverka si vybral pro své profilové CD, na kterém se poprvé představuje jako sólový instrumentalista, dva cykly, po zákonu kontrastu, autorů, jež od sebe dělí více než dvě stě let vývoje evropské hudby, Georga Philippa Telemanna, německého barokního mistra, jenž díky své těžko uvěřitelné plodnosti obohatil dějiny hudby více než tisícovkou skladeb, a patrně největšího či aspoň nejvlivnějšího anglického skladatele dvacátého století, Benjamina Brittena. Vilém Veverka se prosazuje mezi nejúspěšnějšími současnými hobojisty již nějakých deset let. V roce 2009 debutoval jako komorní hráč na labelu Supraphon, kde vydal společně s Kateřinou Englichovou (harfa) a Ivem Kahánkem (klavír) cd „Risonanza“, a ještě v témže roce mu vyšla sólová nahrávka Martinů Hobojového koncertu u vydavatelství Arco Diva. Svou pověst výborně technicky i dechově vybaveného sólisty potvrzuje Veverka i tímto titulem. Dvanáct Telemannových Fantazií pro sólový dechový nástroj , původně flétnu, prověří ovšem dokonale nejen technickou výbavu hobojisty, ale i jeho hudebnost a fantazii. To v ještě větší míře platí pro Šest metamorfóz podle Ovidia od Benjamina Brittena z roku 1954, které přinášejí nejen pestrou paletu výrazovou i stylizační, danou už poetickým programem a jeho šesti individualizovanými variacemi, ale i zvýšené nároky na dechovou výdrž a dynamiku, u nástroje, který v klasickém orchestru patří k těm subtilnějším.

Veverkův stylový záběr je přirozeně široký: hraje vše od barokních concerti grossi až po hudbu nejžhavější současnosti. Přirozené je to proto, že při relativní chudobě původní literatury – hoboj je ještě zanedbávanějším nástrojem než flétna – si nemůže moc vybírat a hrát vše, co je pro hoboj napsáno, prostě musí. Při tom však osvědčuje velkou flexibilitu a jemný cit pro styl a potřeby konkrétní historicky determinované kompozice, aniž by jakkoli koketoval s historickou aufführungspraxis. Hraje vše na moderní nástroj a ani v jeho hře nevystopujeme náznaky autentistického přístupu, snad kromě střídmějšího vibrata. To však jistě souvisí spíše s jeho moderním, odromantizovaným cítěním než se snahou o historickou poučenost. Má ostatně již dost velkou praxi orchestrálního hráče, a tedy i dostatek střízlivosti v sobě – i svém nástroji. Dva roky strávené u pultu Berlínské filharmonie, to by velká škola orchestrální praxe, jejíž plody Veverka zúročuje v současnosti i jako sólista Filharmonie Brno. Pravidelně vystupuje i se svou kolegyní, harfenistkou Kateřinou Englichovou a dalšími významnými komorními hráči.

Do obtížné nahrávky Telemannových fantazií se pustil s vervou a mladistvým elánem, a výsledek je velmi úctyhodný – jakkoli v tomto případě nemám možnost srovnání. Dlouhý dozvuk v sále anežského kostela sv. Františka mu pomáhá vytvořit dojem plného a sytého tónu, který si s hobojem nespojujeme tak často. Veverkův muzikantsky spontánní přístup nenásilně akcentuje taneční živel v decentním náznaku, a dnes již zkušený instrumentalista si s nadhledem dokáže poradit i vyššími nároky kladenými na pohyblivost přece jen zběhlejší sestřičky flétny, pro niž je cyklus určen. Struktura vět je přehledná, naznačená polyfonní faktura plasticky vystupuje do popředí tam, kde je to vhodné, tempa jsou přirozená, a tak lze říci, že jeho Telemann se dobře poslouchá. Je to ostatně tesaurus reprezentující sumu veškerého umění hry na dechový nástroj, a tak lze pochopit, že zde cyklus byl proveden celý. Přesto si neodpustím poznámku, že z hlediska posluchačského je ta bezmála hodina sólového hoboje hrajícího jednu barokní fantasii za druhou, nepříliš odlišnou, tak právě na hranici únosnosti. Je to hudba dobrá, prozrazující ruku zkušeného mistra, ale Bachovy suity, ať už houslové či violoncellové, to přece jen nejsou. Jinými slovy, s jistou úlevou jsem zaznamenal, že s Brittenovými Metamorfózami sem náhle vstoupil jiný svět. Svět, který sice fantazii nemá v názvu, ale o to více ji rozeznívá svým tělem. Živé poetické portréty postav řecké mytologie, zamilovaného Pana, lehkomyslného Phaetona, nešťastné Niobe, roztančeného Baccha, rozjímajícího Narcissa a prchající Arethusy, jež Britten vytvořil pro „vodní“ část festivalu v Aldeburghu, jsou velkou výzvou a poskytují hobojistovi dostatek krásných možností přesvědčit posluchače, že jeho nástroj je schopen nejen udat „áčko“ na začátku koncertu, ale i barevně diferencovaného výrazu, a pokud na něj hraje někdo jako Vilém Veverka, i překvapivého dynamického rozsahu.

Body: 5 z 6

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.