Vertigo – Metamorphosis

Marcel Bárta – tenorsaxofon, sopránsaxofon, basklarinet, Oskar Török – trubka, syntetizér, djembe, Dorota Barová – viloncello, voice, loops, Vojtěch Procházka – klavír, preparovaný klavír, vidličky, Rastislav Uhrík – kontrabas, shekere, Daniel Šoltis – bicí, kalimba, perkuse. Nahráno: 10/2010, Studio Sono, Nouzov. Vydáno 2011. TT: 61:42. 1 CD Animal Music ANI 026-2.

Při vytíženosti členů kapely v jiných bandech studijními pobyty za horami je příjemné dopřát sluchu už čtvrté album. A vyplatí se před jeho poslechem věnovat čas přehrání těch předchozích, protože to potvrzuje soudržnost jejich hudebního pojetí. Vertigo Quintet svým debutem nahraným ve čtvrtém roce své existence (Amplion, 2005) českou jazzovou obec zbavil očekávání příchodu generační kapely, která naši scénu postrčí do neuvěřitelně pestrého prostředí současného emancipovaného jazzu. Tím zdaleka není míněn jen muzikantský um a cit, ale zvláště mentalita hudby, s níž Vertigo Quintet přišel. Současně to znamená, že zazní hudba, která nemusí být každému po chuti, protože to je úděl plodů průkopníků i v postmoderním jazzu. Jedním z hlavních rysů „evropského jazzu“ (proč se pořád tolik lpí na zdůrazňování tohoto pojmu?, mindrák?) je to, co zná jazzová avantgarda od padesátých let: vnitřní sounáležitost s evropskou moderní hudbou dvacátého století, která se konečně mladším generacím stala vstřebaným zážitkem, a také zvýraznění vlastní tradice. Nové Vertigo se změnilo definitivním začleněním cellistky a zpěvačky Doroty Barové v sexteto. Zatímco na předchozích deskách Marcel Bárta zůstává v úloze osobitého a skvělého sólisty (jakým se prokázal už v roli sólisty novice v big bandech Milana Svobody v devadesátých letech), který přinesl jednu či dvě vlastní skladby, na novince jeho témata dominují; je jich pět z osmi.

Co zažijete v jediné skladbě Nedaleko oázy : ambientní basový hukot jak z dálnice, včetně troubení a momentu krize plného skřípotu a disonancí, do toho jemné zvuky zvonků, lament violoncella, hra na upravené struny klavíru, gradující zneklidňující klavírní sólo a závěr s opakovaným popěvkem tématu v podání dechů! Další Bártova kompozice Malý tanečník vyrůstá na minimalistickém ostinátu Procházkova piana, jehož vládce hravě přechází z přirozené klaviatury na preparované struny. Táhlé basové tóny prosvětluje Törökova trubka. Bezeslovný vokál Barové sekunduje saxofonu. V titulní Metamorphosis se to rovněž hemží nápady: výbušný duel legato hraných basů s Šoltisovými bicími následovaný dlouhou pasáží ambientní nálady, než klid rozdrtí nástup dechů, pak závěrečné romantizující sólo klavíru a opět dobarvení vokálem. Circus Mingus , kus především pro Törökovu trubku, poskytne mimo jiné další krásné duo: trubky s bicími. V jistých fázích v této skladbě zaslechneme nečekané doteky hudby New Orleansu. Ve vlastní Pragnienia (Touha) si poprvé Barová zazpívá vlastní melancholický text s libými sóly Bártovy sopránky a Procházkova klavíru. Bártova Revoluční je převratná v rámci nabídnutého repertoáru hlavně rytmickou strukturou a zvukovou rozhodností, až punkovou zarputilostí, s potlačením jakékoli meditativnosti, sobě jinde přirozené. Kalimba Doroty Barové je kouzelné dueto založené na ostinátu jejího cella s Danielem Šoltisem drnkajícím na kalimbu; bezútěšnou „pouštní“ melancholii s ojedinělými zneklidňujícími basovými tóny se snaží prozářit Barová svým vokálem, melodie se v čase potkává s opuštěnými tóny ostatních nástrojů. Na skladbu přirozeně navazuje závěrečná, převážně tanečně rytmická píseň Znów , kterou napsal pro Barovou Oskar Török .

Hudba na Metamorphosis je nesmírně pestrá. Každá kompozice se skládá často z kontrastních částí, ovšem přirozeně na sebe navazujících, ze sebe vyrůstajících, všichni mají dostatek prostoru se předvést sólově, či vstoupit s čímkoli neobvyklým do hry. Dokáží však vždy udržet téma a náladu skladby, byť se její barva v průběhu proměňuje. Poučenost soundem soudobé hudby je zpestřující a výsledek je mimořádný.

Body: 5 z 6

Sdílet článek: