pátek, 13. červenec 2012

Verneri Pohjola Quartet - Ancient History

Napsal(a) 

Verneri Pohjola Quartet - Ancient History Verneri Pohjola Quartet - Ancient History

Verneri Pohjola – trubka, Aki Rissanen – piano, Joonas Riippa – bicí, Antti Lötjönen – kontrabas, hosté: Jukka Perko – altsaxofon, Tatu Rönkkö – perkuse. Nahráno: 9/2011, E-Studio, Helsinki, Finsko. Vydáno: 2012. TT: 62:00. 1 CD ACT Music 9517-2.

Podle genetické mapy publikované v roce 2008 jsou Finové nejméně typickými Evropany. Zatímco všechny ostatní evropské národy spolu navzájem geneticky souvisejí, proplétají se a na speciálně vytvořené mapě představují nepřehledné klubko, Finsko tvoří ostrov kdesi na severovýchodě, který se zbytkem kontinentu prakticky nesouvisí. V dnešním globalizovaném světě samozřejmě ani Finové nežijí v izolaci. Jsou ovlivňováni globální kulturou stejně jako Francouzi nebo Dánové, nicméně cosi z jejich starobylé kultury, z originality Kalevaly nebo písňového folklóru, u nás známého především díky skupině Värttinä, zřejmě zůstává vepsáno do nitra každého Fina. Jenže zatímco bohatá finská metalová scéna se k prastarým eposům a tajemné tradici hlásí okázale, autoři abstraktnějších hudebních výpovědí své finství dávají najevo pouze v náznacích. Jestliže publicista Vladimír Kouřil v souvislosti s minulým albem Verneriho Pohjoly Aurora zmínil finského skladatele Jeana Sibelia, který „nikdy necituje folklórní témata, jen se nechává jejich atmosférou inspirovat“, platí to o mladém (letos pětatřicetiletém) trumpetistovi na jeho novince možná ještě víc. Album je to moderní, víc evropské než finské, a možná ještě víc americké než evropské, nicméně věřím, že při jeho komponování a interpretaci Pohjola na starou historii svého malého národa myslel. Proč by jinak CD pojmenovával Ancient History ?

Od Aurory se album, natočené o dva roky později, výrazně liší. Namísto aranžérských experimentů, spousty hostů a účasti rodinných členů (trumpetistův otec, basista Pekka Pohjola, zemřel krátce po natočení minulého alba) dal autor tentokrát přednost kompaktní kapele. I proto stojí na obalu desky vedle Pohjolova jména stejně velkými písmeny slovo Quartet – a v rámci skupiny je navíc zdůrazněn klavírista Aki Rissanen , vyhledávaný finský sideman, člen větších i menších těles i sólista. Rytmiku tvoří osvědčení Joonas Riippa na bicí a Antti Lötjönen na kontrabas a jedinými hosty jsou saxofonista Jukka Perko v jedné skladbě a hráč na perkuse Tatu Rönkkö ve třech kompozicích.

I když je hlavní disciplínou alba rozvíjení hráčských možností kvartetu jako celku, dostane samozřejmě každý z členů dostatek prostoru pro vlastní vyjádření. Pohjola, věrný odkazu svého oblíbeného Milese Davise, hraje ostře jak břitva ve svižné Cheap Taxi Adventure , extaticky předvádí zvuk sordinované trubky v But This One Goes In For , ale libuje si i v postupném rozvíjení melodie v Thunderous Thoughts , ve které zvuk kvarteta nenápadně vygraduje. Za pozornost stojí i nejklidnější momenty alba, jako je například skladba White View . V ní předá autor slovo nejprve pianistovi Rissanenovi, který si pohrává s rozloženými akordy, aby se po dvou a půl minutách trumpeta naprosto pohodově přidala – chybí jen bouřlivý potlesk, který by se v tomto místě ozval na koncertě.

Závěrečná Ballad 18 se svou náladou asi nejvíce blíží obrazu, jaký my Středoevropané máme o nekonečné finské krajině. Činely připomínají skučení větru a trubka vytváří bezbřehé ambientní plochy. Mimochodem zůstaneme-li u terminologie převzaté z elektronické hudby, v But This One Goes In Four bicí tlučou v raveovém rytmu. Nebo v rytmu šamanských tanců?

Za samostatnou zmínku stojí jediná neautorská skladba na albu. Tak jako se do repertoáru jazzmanů už dávno dostali Beatles, je zajímavé, kolik interpretů sahá po písních Islanďanky Björk. Po zpěvačkách Janis Siegel (Hidden Place) a Gretchen Parlato (Come To Me) nebo po našich muzikantech Davidu Dorůžkovi (107 Steps) a Ondřeji Pivcovi (Bachelorette) si s jednou její melodií nyní pohrál i Pohjola. A nutno podotknout, že Hyperballad z kontextu alba nijak zvlášť nevybočuje. Možná je to proto, že sama Björk kdysi natočila čistě jazzové album Gling-gló s triem Gudmunda Ingólfssona. A možná také proto, že Island je podobně izolovaná, svérázná a tajemná země jako Finsko. Na zmíněné genetické mapě Evropy tento ostrov pro jistotu vůbec nebyl zakreslen.

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.