pondělí, 1. srpen 2011

Verneri Pohjola - Aurora

Napsal(a) 

Verneri Pohjola - Aurora Verneri Pohjola - Aurora

Verneri Pohjola – trubka, Juhani Aaltonen, Pepa Päivinen – basklarinet, flétny, Ilmari Pohjola – trombón, Aki Rissanen – piano, Joonas Riippa – bicí, Meta4 string quartet a další. Nahráno: Finnvox Studio, Finsko, 2009. Vydáno 2011. TT:60:03. ACT Music 9027 – 2.

Současný idol finského jazzu, trumpetista Verneri Pohjola (1977), pochází z muzikantské rodiny: jeho otec Pekka hraje na kontrabas na některých snímcích tohoto alba, zemřel však před jeho vydáním; bratr Ilmari Pohjola tu hraje na trombón. Na nahrávání se podílelo 15 hudebníků včetně klasického smyčcového kvarteta, v různých sestavách na osmi snímcích. Sedm z nich jsou Pohjolovy kompozice, osmý přináší Rodrigův Concierto de Aranjuez jako hold slavné verzi Milese Davise, ale v docela jiné, svébytné podobě. 

Celkový dojem vyznívá jako spíše skladatelská než sólistická vizitka. Pohjola sám zdůrazňuje, že jednotlivé tituly chápal jako samostatné skladby a nikoliv jako součásti uceleného alba: jde prý tedy spíše o sbírku povídek než o román. Přes osobitou odlišnost však mají snímky něco společného: převládá v nich v akordech vedený dechový ansámbl (flétna, altová flétna střídaná s basklarinetem, trubka a trombón), kombinovaný se smyčcovým kvartetem, převážně v zádumčivě hlubším rejstříku. Téměř vždycky se však dosti výrazně uplatňují bicí, nikoliv pravidelným beatem, ale spíše zvukovou barvou jednotlivých úderů. V jazzově sólistických rolích se představuje zejména flétnista Juhani Aaltonen a pianista Aki Rikassen

Pohjola sám se hlásí k odkazu Milese Davise, ale podle posluchačského dojmu možná ještě spíše k jeho ohlasu ve hře italského trumpetisty Enrica Ravy. Typické jsou náhlé vzlykové výjeky do vyššího rejstříku, ale také rozpovídání do plynulých pasáží. Proti tomu stojí někdy téměř až minimalistická úspornost – třeba hned v úvodním snímku Akvavit . Druhá skladba For Three roste z improvizovaného tria trubky, kontrabasu a bicích, jehož zvuk se postupně zahušťuje dalšími nástroji. Práce se zvukovou strukturou, dynamikou a z toho plynoucími efektními gradacemi jsou další známkou Pohjolova stylu. Tato nejdelší, téměř dvanáctiminutová skladba, je kabinetní ukázkou jeho umění: neustále se něco děje, nástroje, zvuky a témbry se střídají, ale přitom není pochybnosti o souvislosti celkového vývoje. Ve čtvrté skladbě Boxer Diesel začíná trubka po basovém riffu, elektrickém pianu a ansámblu v mimořádně hlubokém rejstříku: takhle žádný trumpetista nehraje. Ale pak se rozpovídá do davisovské plynulé linky.

Na některých snímcích Pohjola v roli sólisty vůbec nevystoupí: skryje se v akordicky vedeném ansámblu. Ale jeho autorská pečeť je cítit všude.

Pohjolovo album bylo roku 2009 (kdy bylo poprvé vydáno ve Finsku) jmenováno deskou roku finského jazzu. Jeden ze zahraničních komentářů přitom nadhodil otázku: nepřipojí se teď Finsko k vynikající jazzové pověsti Norska? Na to lze stěží odpovědět. K úvahám o sbližování komponovaného jazzu s klasikou je možno konstatovat, že v tomto směru působí Pohjola přesvědčivěji, než co jsme dosud slyšeli u nás. Jde však o to, chtějí-li se naši jazzmani ubírat právě touto cestou.

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.