sobota, 9. říjen 2004

Valentin Silvestrov: Requiem for Larissa

Napsal(a) 

booklet booklet
Requiem pro Larissu pro smíšený sbor a orchestr Ukrajince Valentina Silvestrova (1937) vzniklo v letech 1997 - 1999. Kompozice je věnována památce skladatelovy ženy muzikoložky Larissy Bondarenko, která roku 1996 náhle zemřela. Requiem je reflexí víc jak třiceti let vývoje Silvestrovova hudebního jazyka a zdálo se, že je nadlouho poslední skladbou orchestrálního rozsahu a obsazení (až do napsání Sedmé symfonie roku 2003).

Skladba je rozdělena do sedmi částí. Silvestrov přirovnává svou hudbu ke slyšitelným krajinám. Tak působí nejen první úvodní věta Requiem, ale i věty následující. Druhá z nich, otvírající se textem Tuba mirum , začíná hrozivými tóny pozounu a tremoly klavíru. Hudba tak výrazově odpovídá textu. Třetí věta je typická Silvestrovovým zvukomalebným stylem, který je naznačen již na konci věty předešlé. Sólové hlasy korespondují se sborem a vytváří atmosféru hlubokého smutku a prožité bolesti. Čtvrtá část je zhudebněním úryvku básně Sen ukrajinského básníka Tarase Ševčenka. Hudebně je vzdáleně inspirována tradičním ukrajinským folklorem. Text přednáší sólový hlas, v jehož pozadí stojí jemně doprovázející sbor. Část jako by přinášela naději, zklidnění a mír. Pátá věta přirozeně navazuje textem Agnus Dei přednášeným nejprve ženským sborem. Sólo housle uvedou quasi mozartovskou inspiraci, která se geniálně prolíná se soudobým hudebním jazykem ve sboru. Působí jako filmová nebo snová vzpomínka na doby společné a krásné. Šestá část je variační reprízou části úvodní. Člověka napadne, jak je možné, že s tak zdánlivě prostými nápady (mám na mysli převážně čtvrtou a pátou větu) nepřišel někdo jiný. V tom je právě Valentin Silvestrov originální. Jeho hudba je zdánlivě jednoduchá, prostá, naivní a mnohdy pro někoho "kýčovitá". Ale právě ty nejjednoduší věci jsou ty nejhlubší.

Silvestrov pracuje s liturgickým latinským textem velmi volně. V podstatě pracuje s pár slovy a slokami klasického liturgického textu a různě je útržkovitě kombinuje. Slova jako by nestačila k vyjádření žalu, prázdnoty a smutku. Jejich nadbytek by rušil klid a hudební rozjímání.

Těžko se píše o něčem tak niterném a intimním, jako je právě tato skladba. Je jímavou a křehkou vzpomínkou. Díky Manfredu Eicherovi za objevení Valentina Silvestrova. Ten je důkazem, že i soudobá hudba (měřeno pohledem tradičního posluchače abonentních cyklů "klasické" hudby) může být vpravdě krásná, právě proto, že je upřímná a opravdová. Věřím, že Larissa Bondarenko nejen byla, ale stále je Silvestrovovou jedinou a nejlepší Múzou.

Vydavatel: New Series / 2HP Production

Stopáž: 52:32

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.