Valentin Silvestrov, Alexej Ljubimov – klavír, Münchener Kammerorchester, Christoph Poppen. Produkce: Manfred Eicher. Text: A, N. Nahráno: 2/2006, Himmelfahrtskirche, Mnichov. Vydáno: 2007. TT: 74:58. DDD. 1 CD ECM New Series 1988 (distribuce 2HP Production).
Myšlenka, že by se Valentin Silvestrov stal interpretem vlastních skladeb, zrála v hlavě producenta Manfreda Eichera už nějakou dobu. I došlo na ni v plné míře prostřednictvím alba Bagatellen und Serenaden, byť zcela náhodou. Před začátkem a po natáčení seděl skladatel u klavíru a jakoby mimoděk zhmotňoval hudbu, která mu zrála v hlavě již delší dobu. První půlhodinka disku patří tedy třinácti klavírním miniaturám, které přišly na svět během natáčení autorova šestého alba u ECM. Bagately působí velmi svěže a bezprostředně. Byl to dobrý nápad, nechat je hrát autorem samým. I když hraje výborně, přece je znát, že není profi pianista a hra tak působí nanejvýš původně a dodává bagatelám nádech dětské nevinnosti a radosti ze hry. Jakkoliv si myslím, že Alexej Ljubimov je jedním z nejlepších klavíristů, zvláště co se soudobé hudby týče, v případě bagatel by jeho hra tyto kousky posunula významově jinam.
Následující pětiminutová Elegie pro smyčcový orchestr připomíná smrt Silvestrovova dlouholetého kolegy Ivana Karabitze a cituje zde téma fragmentu jedné z jeho skladeb. K uctění jeho památky se o něco později na disku vrací i pětiminutová Abschiedsserenade , rovněž pro smyčcový orchestr. Tyto dvě skladby pracují s disonancemi a nezapřou, že si jejich autor prošel školením Nové hudby. První z nich v sobě nese ještě čerstvou bolest ze ztráty přítele, druhá, o rok mladší, působí jako truchlivá vzpomínka.
Třívětá Stille Musik pro smyčcový orchestr je věnována Manfredu Eicherovi, který výjimečnost tvorby Valentina Silvestrova objevil a prostřednictvím svého vydavatelství představil posluchačům. Walzer des Augenblickes je krásným nostalgickým kouskem a prvním z valčíků na disku (druhý z nich je věnován Pärtovi). Navazuje na něj svým zasněným tématem Abendserenade a kus uzavírají teskné Augenblicke der Serenade .
Předposlední kompozice Der Bote pro smyčcový orchestr a klavír patří skladatelově ženě Larisse Bondarenko. Začíná i končí zvukem větru. Co do vzniku, je na disku nejstarší a pracuje s mozartovskými motivy. Její vyznění podporuje mimořádně citlivé nazvučení a přirozené echo kostelního prostoru.
Disk uzavírá třívětá Zwei Dialoge mit Nachwort napsaná pro Arvo Pärta. Aniž bych se dopředu podívala na dedikaci, hned mi naskočil právě Pärt. Umění Valentina Silvestrova je nejlépe patrné právě v citacích a inspiraci jinými kolegy či směry, při zachování vlastního, specifického jazyka. První věta Hochzeitswalzer vychází ze Schubertova takzvaného Kupelwieser Waltzu, druhá Postludium si pohrává s Wagnerovým tématem. Obě původní skladby mají svá romantická pozadí. Třetí – Morgenserenade je oním doslovem a vztahuje se rovněž k minulosti, byť skladatelově vlastní.
Kompoziční styl Valentina Silvestrova je zcela jedinečný. Jeho zdánlivě prostá hudba uklidňuje, povznáší, vrací k dobrému, očišťuje a mimoděk nutí ke snění a cestám do jiných světů. Místy svou prostotou a jakousi staromódnosti působí jako hrací strojek. Staromódnost v hudbě Valentina Silvestrova ale nenajdeme. Jeho hudba už je výš. Poté, co si prošel dokonalým hudebním školením, všemožnými styly, se podobně jako jeho východní kolegové Pärt nebo Knaifel, dopracoval k osobitému a nezaměnitelnému vyjádření: prostotě, čisté kráse, harmonii a nejvyššímu souladu. O to hůř se jeho hudba hraje. Interpreti se musí očistit od veškerých nánosů svého dosavadního hudebního vzdělaní a jako děti se spontánně ponořit do tónů poletujících vzduchem. Technicky řečeno je Silvestrovova hudba založena na agogice, detailní práci s dynamikou a echem převážně v tichých registrech, rubatech, nádeších, korunách, pauzách, nástrojově-tónových finesách, ale co je nám to platné, když je tu ještě něco víc, co činí jeho hudbu natolik zvláštní. Celá nahrávka zachovává jednotný rukopis – pomalé a zpěvné melodie, které jako by nástroje zachytávaly ve vzduchu, rozezněly a zase pouštěly dál, jako zpomalený film, odkrývající další a další neznámé prostory. O vynikajícím přednesu Alexeje Ljubimova je zbytečné se rozepisovat. Jako vždy hraje výtečně a dodává Silvestrovově hudbě další, s ní souznějící významy. Autorovy představy jistě naplnil i výborně sehraný Münchener Kammerorchester pod taktovkou Christopha Poppena.
Nahrávka, vzniklá u příležitosti Silvestrovových sedmdesátin, je spíše než dárkem jemu dárkem nám posluchačům.
Body: 5 z 6
