Václav II.

Schola benedicta, Jiří Hodina . Produkce: Vítězslav Janda. Nahráno: 10 – 11/2007, Modlitebna Československé církve husitské, Praha. Text: Č, A. TT: 56:20. DDD. CD Arta Records F10160 (distribuce 2HP Production).

HHH

Není úplně jednoduché zaujmout k nahrávce jednoznačný postoj. Určitý rozporný pocit po několikerém poslechu spíš ještě narůstal. Pokusím se vysvětlit proč.

Za prvé: Na nahrávce je rozhodně co chválit. Především je třeba vyzdvihnout bezchybný pěvecký projev dívčí scholy. Všechno zní dobře – sborový jednohlas, dvojhlas a trojhlas vícehlasých skladeb i sólové výstupy jednotlivých zpěvaček. Zvlášť Hana BlažíkováBarbora Sojková vládnou krásnými hlasy, jimž nechybí podmanivý „feeling“. Otázkou je, zda to je ještě chorál, když to zní jako árie, ale jsem si vědom, že se to tak dnes dělá obecně. Zdá se mi, že v rámci interpretace staré hudby určité (profesionální) úrovně, ať je to barokní opera nebo středověká hudba, vídám a slýchám téměř ve všech našich souborech stále tytéž zpěváky a při vší úctě k jejich všestrannosti, spolehlivosti a výše uvedených chválách, které samozřejmě platí, vlastně není možné se ubránit tomu, aby se tak diametrálně odlišné hudební světy, které se vejdou pod pojem „stará hudba“, nezačaly nápadně sbližovat. Také je třeba se zeptat, proč je ženské schole svěřen do značné míry oficiální repertoár, který ve své době na veřejnosti v podobném zvuku nikdy nemohl zaznít.

Za druhé: Za problém nahrávky, se kterým se hůře smiřuji, považuji její dramaturgii. Sebevědomý název Václav II . sugeruje, že půjde o hudbu, která zněla v králově blízkosti, a že v průvodním textu bude podána informace o Václavově vztahu k hudbě, či něco podobného. Nic z toho však posluchač nenajde. Kdyby se CD jmenovalo třeba „Hommage à Václav II.“ a konstatovalo se, že výročí Václavovy korunovace (2. 6. 1297) a následujícího založení zbraslavského klášterního chrámu (3. 6. 1297) inspirovalo tvůrce k volnému pásmu ze středověké hudby, asi by to bylo upřímnější. Téměř nic z nazpívaného repertoáru totiž s Václavem přímo nesouvisí a ani v patetickém textu, který si jiné ambice než oslavu několika oficiálních událostí v životě krále (korunovace, položení základního kamene zbraslavského chrámu, založení zbraslavského kláštera, smrt, Zbraslav jako mariánské poutní místo) neklade, se o ničem osobnějším nepíše. Přitom je přes propast sedmi staletí o čem. Třeba jen o složité Václavově povaze plné protikladů nebo o jeho vztahu k minnesangu. Tradice mu připisuje autorství čtyř německých milostných textů, a ačkoli jejich nápěvy se nedochovaly, přece je to nesmírně osobní svědectví o jeho vztahu ke kurtoazní lyrice, jaké nemáme o žádném jiném českém panovníkovi středověku.

Jedním z důležitých zdrojů CD je rozsáhlá Zbraslavská kronika. V jejím textu je poměrně dost zmínek o hudbě, které by bylo možné nějak vyložit. Na nahrávce je však text kroniky využit jinak. Jednak tu Jiří Hodina , protagonista celého projektu, recituje veršované pasáže kroniky a jednak se z ní také zpívá. Verše v rýmovaných leoninských hexametrech slouží v kronice většinou ke shrnutí látky, která byla předtím obšírněji podána v próze. Jde o účelové veršování sloužící lepšímu zapamatování látky a běžně se s touto praxí setkáváme i v dobovém ryze odborném písemnictví. Těžko mohu posoudit časoměrnou recitaci těchto veršů, která nebere zřetel na přirozený sled latinských délek a přízvuků. Zkoušel jsem najít odpověď v nějaké časově nepříliš vzdálené školské poetice, ale jen jsem si ověřil, jak rádi se tehdy odvolávali na antické autority, ale rozuměli jim zcela po svém. Ačkoli se tu píše o stopách časoměrné poezie, odkazuje se na příklad soudobé veršované skladby, která časoměrná není. Proč by se měly texty z kroniky zpívat na způsob liturgických lekcí, jsem nepochopil. Při koncertu to může být působivé, ale na CD si s tím nevím rady.

Za zpěv bych dal čtyři až pět H, ale to ostatní k CD také patří.

Martin Horyna

HHHHH

Vydavatelství Arta přichází s pozoruhodným hudebním počinem. Vydáním první nahrávky souboru Schola benedicta s názvem Václav II . nabízí snad vůbec poprvé v historii důstojný protipól k pojetí gregoriánského chorálu, jak jej známe v podání Scholy Gregoriany Pragensis. Schola benedicta zvukově stojí na hlasech nejtalentovanějších českých zpěvaček mladé generace v oblasti staré hudby. Barva zvuku souboru představuje u chorálu jednu z klíčových devíz. Zde můžeme bez zaváhání říci, že zvuk Scholy benedicty je už na první poslech krásný, v unisonech měkký a přesto barevný a svěží, v raných formách vícehlasu jiskřivý, v nejsilnějších místech nahrávky místy až omamný.

Velmi šťastně zvolil Jiří Hodina i dramaturgii nahrávky. Sledováním čtyř významných událostí, které spojují osud krále Václava II. se vznikem zbraslavského kláštera (Korunovace Václava II, položení základního kamene chrámu na Zbraslavi, založení zbraslavského kláštera, smrt Václava II.) se mu podařilo vytvořit logický oblouk nahrávky, který posvěcuje velkou tématickou rozmanitost skladeb. Každý ze čtyř tématických celků je uveden recitací básnických pasáží ze Zbraslavské kroniky v podání Jiřího Hodiny. Chorál střídají zpívané lekce, vícehlasé kondukty i moteta. Nahrávka si tak udržuje napětí a vnitřní kontrast, tolik potřebný pro hudbu vycházející z chorálu.

Dramaturgický vrchol představuje bezesporu čtvrtý tématický celek, který se váže ke smrti Václava II. Po čtení ze Zbraslavské kroniky následuje první velkopáteční Lamentace Jeremiáše proroka (Heth. Cogitavit Dominus) v sólovém provedení Barbory Sojkové . Její nářek zní jímavě a chtělo by se říci jakoby „orientálně“, což vzniká plačtivým prolamovaním a odtahováním nepřízvučných slabik. Možná se najdou kritici takového pojetí chorálu, nicméně výsledek je věrohodný a působivý. A než se posluchač stačí nadechnout, je mu servírována další lahůdka, konduktus Pange melos lacrimosum , ve kterém se k Barboře Sojkové připojuje Hana Blažíková . Jejich vzájemná hlasová vyladěnost a precizní sjednocenost výrazu nemá na poli staré hudby v Čechách obdobu.

V závěru nahrávky zazní ještě tři oslavné chorály, jakési shrnutí a uklidnění, ve kterém se příběh Václava II. symbolicky uzavírá. Král vstupuje do síně slávy mezi své předky, pomíjivé se rozplývá ve věčnosti.

Určitě bychom na nahrávce dovedli najít nedostatky. Třeba v jisté uspěchanosti některých frází nebo nepřesnosti sykavek. Otazník se pro mě vznáší i nad způsobem recitace latinských textů. Jiří Hodina recituje patrně přesně podle leoninských hexametrů, které ruší přízvuky slov a rým ve větách. Z jazyka se tak stává jakási intelektuální hříčka, místy na hranici parodie latiny. Ale to jsou v celku zanedbatelné drobnosti, které mi nebrání udělit nahrávce vysoké hodnocení s lehkým povzdechem, protože Scholu benedictu již v tomto složení neuslyšíme. Většina členek na počátku roku 2008 ze souboru odešla.

Čeněk Svoboda

HHHH

Titul Václav II. na nahrávce souboru Schola benedicta je mnohoslibný. Nenabízí nicméně tvorbu panovníka, který byl minnesängrem a na královský dvůr zval přední hudební umělce své doby, nýbrž hudbu evokující Václavovu dobu, respektive spíše pomyslného ducha jeho doby. Literární oporou dramaturgie disku je Zbraslavská kronika, z níž citace jsou střídány chorálními zpěvy z různých pramenů a edicí, zmíněný duch doby je zpřítomněn historickým faktem založení zbraslavského kláštera, který byl za časů Václava II. bezpochyby centrem vzdělanosti a vysokého umění. Nahrávka je koncipována jako pětidílné pásmo – jednotlivé části jsou postupně věnovány tématům korunovace Václava II., položení základního kamene chrámu na Zbraslavi, založení zbraslavského kláštera, smrti Václava II. a poslední část má název „Síň královská, královna laskavosti“. První čtyři jsou uvedeny výňatky ze Zbraslavské kroniky v podání uměleckého vedoucího souboru Schola benedicta Jiřího Hodiny , pak následují vždy zpěvy, někdy proložené čteními (lectio), volené ve vztahu k tématu. Výběr je pečlivý jak po stránce hudební, tak i pokud jde o kontext. Schola benedicta si za dobu svého působení – od roku 1997 – získala pevné místo na české koncertní scéně, je důstojnou alternativou Ebenovy scholy s tím, že je to ženský soubor, a tedy se zaměřením i repertoárem profiluje trochu jiným směrem, bohužel v současné době prochází existenčním vakuem. Nahrávka je jedním z vrcholů dosavadních aktivit souboru – vyústěním jednoho z jeho koncertních projektů, Planctus Domus Aulae Regiae, který připravil k příležitosti 700. výročí úmrtí Václava II. (2005) a představil mimo jiné na venezuelském festivalu Atempo nebo na Slavnostech Elišky Přemyslovny v kostele sv. Havla na Zbraslavi. Soubor má s provozováním této hudby bohaté zkušenosti. Na nahrávce je osmičlenný, ve zpívaných vstupech, které jsou většinou jednohlasé, účinkuje nejčastěji jako šestičlenný, někdy i čtyř- nebo jen tříčlenný, jako sólistky (včetně „sprechgesangových“ vstupů) se uplatňují Pavla Štěpničková , Barbora SojkováHana Blažíková . Úpravy jsou čisté, nikoliv ale mechanické, například dvojhlasý konduktus Si Deus est animus je svěřen pouze pěveckému duu. Nejniternější je čtvrtá část pásma – zasvěcená smrti Václava II. – z jejích pěti vstupů jsou tři deklamované. Nahrávka jako celek má i jako audio artefakt spíše oratorní nežli koncertní pojetí. Byla pořízena v akustickém prostoru modlitebny Československé církve husitské v Praze a její jedinečná zvuková podoba je součástí její celkové umělecké úrovně.

Wanda Dobrovská

Body: 5 z 6

Sdílet článek: