(Smetana, Fibich, Dvořák, Pauer, Čajkovskij, Borodin, Bizet, Gounod, Leoncavallo, Wagner)
Václav Bednář – baryton, Pražský rozhlasový orchestr, Symfonický orchestr Čs. rozhlasu, František Dyk, Jiří Stárek – dirigenti. Text: Č, A. Nahráno: 1947-63, studia Československého rozhlasu, Praha. Vydáno: 2011. TT: 74:15. AAD. 1 CD Radioservis CRO554-2.
Proslulý český barytonista Václav Bednář patřil k tzv. zlaté generaci pěvců Národního divadla, působící zde od 40. do 60. let minulého století. Bednář si získal renomé především jako představitel lyrických a melodických partů z oper Smetanových (nezapomenutelná árie Voka z Čertovy stěny či v jeho podání přímo vzorové vyznání Přemysla Ó, vy lípy ze slavnostní Libuše) Dvořákových (Bohuš v Jakobínu v duetu My cizinou jsme bloudili ), Fibichových (Přemysl v opeře Šárka ) i soudobých – zde mužně lyrická árie Petra Voka Má jihočeská zemi! z Pauerovy Zuzany Vojířové . Vedle nich ovšem dokázal neméně úchvatně ztvárnit také postavy z děl světové operní literatury, což dokládají zde zařazené ukázky z Čajkovského Pikové dámy , Borodinova Knížete Igora , Bizetovy Carmen , Gounodova Fausta , z Komediantů Ruggiera Leoncavalla a Wagnerova Tannhäusera . Mononahrávky pořízené v pražských rozhlasových studiích pocházejí z let 1947–1963 a je tedy třeba s tímto aspektem také přistupovat k jejich technické kvalitě, neboť vyváženost orchestru a hlasu sólisty s jemnými nuancemi se mnohde nepodařilo z historické nahrávky získat. Co ovšem zastiňuje všechny případné nedostatky, je nezaměnitelný témbr Bednářova hlasu, jeho síla i úžasný výrazový rejstřík včetně dnes již neslýchané vycizelované dikce zpívaného textu. Václav Bednář byl pověstný právě svým uměním podat každou postavu zcela věrohodně a stal se vyhledávaným a nezastupitelným interpretem vrcholných rolí. Charakteristický znělý hlas schopný nejjemnější modulace a navíc s bezchybnou výslovností nelze ani po tolika letech nerozeznat. Za bonus je možno také dnes považovat skutečnost, která byla za pěvcových časů běžná – všechny party nečeských oper byly vždy zpívány v českém překladu. Dnešní praxe uvádění výhradně v originále (až na výjimky) vychází jistě vstříc hudební složce operního díla, ale divák, který přichází do divadla také za prožitkem z dramatu, nemá mnoho příležitosti při pouhém čtení titulků. Česká divadla mívala k dispozici texty překládané kvalitně buď básníky, nebo přímo operními pěvci schopnými převedení originálu do české zpěvné verze a ve vynikajícím, umělecky i lidsky plnohodnotném projevu Václava Bednáře máme možnost tuto zvyklost skutečně ocenit.
Body: 4 z 6
