úterý, 26. září 2017

Třetí a poslední Stabat Mater Jiřího Bělohlávka

Napsal(a) 

O historii sekvence Stabat Mater psát nebudu, protože vše podstatné lze najít na internetu. „Obraz matky, která ztrácí své dítě a s bolestí, avšak v pevné víře v Boha se vyrovnává se svým těžkým údělem“, byl vždy vnímán nejen v pašijovém období hodně intenzivně. A býval poměrně často inspirací pro skladatele. Text sekvence zpracovali Giovanni Pierluigi da Palestrina, Giovanni Battista Pergolesi, Gioacchino Rossini, Karol Szymanowsky, Giuseppe Verdi, Ferenc Liszt i Krzysztof Penderecki… Bez patriotismu a meritorně musím konstatovat, že nejen nejrozsáhlejší, ale hlavně nejkvalitnější je zpracování Antonína Dvořáka. Jestliže nahrávek jeho Deváté symfonie jsou desítky, záznamů neméně geniální Stabat Mater jsem napočítal jedenáct. U nás byl dosud nejznámějším snímek z roku 1987, kdy Českou filharmonii, Pražský filharmonický sbor a pozoruhodný sólo­vý kvartet (Běňačková-Čápová, Wenkel, Dvorský, Rootering) řídil v Rudolfinu Wolfgang Sawallisch. Dodnes tato nahrávka patří mezi nejhodnotnější tituly Supraphonu.

Jiří Bělohlávek nahrál Stabat Mater třikrát – v roce 1997 pro Chandos (ke kantátě přidal Žalm 149), v roce 1997 pro Supraphon a v roce 2016 pro londýnskou společnost Decca. Vždy s Českou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem, což jsou v nahrávání (a nejspíše i provádění) tohoto díla nejčastější interpreti. V 90. letech participoval sbor Bambini di Praga, ve vůbec jeho poslední vydané nahrávce z roku 2016 zvolil pan Bělohlávek pro nebeské hlasy ženy PFS, což bylo moudré rozhodnutí. Podívejme se na nahrávku Deccy letmo prizmatem tří kreací – Rafaela Kubelíka (DG, sbor a orchestr Bavorského rozhlasu, kvarteto Mathis, Reynolds, Ochran, Shirley-Quirk), Giuseppa Sinopoliho (DG, Staatskapelle Dresden, Zvetkova, Donose, Botha, Scandiuzzi) a Wolfganga Sawallische.

Jiří Bělohlávek ve svém druhém období vedení České filharmonie, jež bylo letos nečekaně a krutě skončeno, tíhnul v části repertoáru, který dělal, k niterné lyričnosti, kontemplativnosti, nepatetické emocionalitě. Vnějším rámcem byly nezřídka volnější tempa, než jaká jsem ve stejné hudbě u něho slýchával v 80. letech. To je příklad i Stabat Mater, kde vstupní filozofické Stabat Mater dolorosa, Fac, ut ardeat cor meum nebo nadějeplné finální Quando corpus morietur jsou vznešeně majestátní, vytvářející jakoby nekončící proud hudby. Zprvu možná budete mít pocit pomalosti až lenivosti, ale je to jen přelud. Stačí si nahrávku pečlivě proposlouchat a věřím, že dojdete k podobnému závěru jako já – jsme svědky nekonečné lyrické básně, živé jak v detailech, tak ve vnitřní struktuře, někdy až drásavě naléhavé prosby, tichého žalu, čisté lásky matky k dítěti, víry „s Tebou chci stát pod Křížem“. Po odchodu pana Bělohlávka mě nutně napadlo, jestli ona vroucnost, pokora a žhavá prosba nebyla dána při natáčení jeho nemocí. Jako by se chtěl převtělit do onoho dítěte prosícího o vedení „pod kříž Syna“… Ostatně jeho tempa nelze brát jako abnormálně pomalá. Matematika je jasná. Uvedu jen pár čísel. Stabat Mater dolorosa: Bělohlávek – 19:48, Kubelík – 18:30, Sawallisch – 20:58, Sinopoli – 20:36. Ti všichni však nemají na Václava Smetáčka s jeho 23 minutami! Cit pro proporce a tektoniku díla prokazuje Bělohlávkův total time více než 83 minut. Kvarteto druhé části je hybnější (10:09) než u Kubelíka (11:18) a Sinopoliho (11:27!). A tak bych mohl pokračovat. Jenže čísla moc neříkají o obsahu a filozofii interpretace. Sinopoli chápe toto dílo jako velké oratorium, rozmáchle, přehání nejen tempa, ale i výraz, intimita, jež protkává Bělohlávkovu kreaci, jež je rozhodně korunou jeho tří nahrávek, je zde přítomna jako jahody v lednovém lese. Všechno Bělo­hlávkovo směřování tíhne k finále. Quando corpus morietur je velmi sugestivním vyvrcholením a marně pátrám v paměti, jestli jsem něco podobného někdy slyšel, nadřadil bych jej nad Sa­wallische i Kubelíka. Jistě je to ale hlavně zásluhou Pražského filharmonického sboru, že při „Paradisi gloria“ mám pocit, jako by se otevřela nebesa. Ztotožňuji se se slovy, že „katarze v části Quando corpus morietur je důkazem Dvořákovy statečnosti a vyrovnanosti, jež mu přinesla hluboká víra a důvěra v boží vůli. Zde máme vysvětlení, proč jeho Stabat Mater nepřináší pouze intonace bolestné, a pokud ano, nikdy nezůstávají beznadějně otevřené, nýbrž ústí do odpovědi smíru a pokory“.

Jiří Bělohlávek, foto ČF Jiří Bělohlávekfoto: ČF

Mimochodem po poslechu všech nahrávek Stabat Mater s Pražským filharmonickým sborem jsem přesvědčen, že právě v Bělohlávkově „trojce“ dosáhl nejlepšího výsled­ku. K témuž závěru jsem dospěl i u orchestru; hrál přesně, intenzivně, probuzeně, a dokonce občas dosáhl barevnosti, kterou jsem ještě neslyšel (Eja MaterQuando corpus).

Bohužel neznám nahrávku Stabat Mater, jež by neměla nějaké ale. Kvarteto sólistů nebylo hlasově ideálně vyrovnané. Jestliže Michael Spyres zpíval zněle, uvolněně, neopotřebovaně a basista Jongmin Park překvapil nejen příjemným hlasem, ale i pochopením pro specifika hudby, ženy mě poněkud zklamaly (nahrávka však dopadla po zásahu režie lépe nežli koncerty). Hlas Eri Nakamury byl v několika frázích ostrý a její vibrato mělo bohatou amplitudu, mezzosoprán Elizabeth Kulman působil podstatně lépe, ale občas podlehl houkavosti.

Bělohlávkova koncepčně vyhraněná „Matka“ přesto patří mezi nejlepší nahrávky tohoto s ničím nesouměřitelného díla. Škoda že u velkých romantických duchovních děl nelze dosáhnout, jak se zdá, dokonalosti. Možná je ale takovéto nekonečné čekání na ideál blahodárné…

Eri Nakamura – soprán, Elizabeth Kulman – mezzosoprán, Michael Spyres – tenor, Jongmin Park – bas, Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor, Jiří Bělohlávek – dirigent. Text: A, N, F. Nahráno: 3/2016, Rudolfinum, Praha. Vydáno: 2017. TT: 83:06. DDD. 2 CD Decca 483 1510.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.