neděle, 29. leden 2006

Toru Takemitsu: Garden Rain

Napsal(a) 

Toru Takemitsu: Garden Rain Toru Takemitsu: Garden Rain

Philip Jones Brass Ensemble, Ida Kavafian - housle, Peter Serkin - klavír, Kiyoshi Shomura - kytara, Heinz Holliger - hoboj, Tadamaro Ono - šó, Hiroshi Wakasugi, Jürg Wyttenbach. Produkce: Shosuke Akino. Text: N, A, F. Nahráno: 3/1972, 6/1973 (Distance), 7/1974 (Folios), 11/1974 (Garden Rain), 12/1974 (Le Son calligraphié) a 9/1975 (Hika), Tokyo, Polydor Studio No. 1. Vydáno: 2005. TT: 72:54. AAD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 5382 (Universal Music).

Toru Takemitsu je považován za nejvýznamnějšího japonského skladatele druhé poloviny 20. století - bezpochyby především proto, že bezezbytku splynul s prostředím evropské hudební moderny hudebním jazykem počínaje a provozovacími mechanismy nové hudby konče. Disk s devíti Takemitsuovými komorními skladbami zabírá skladatelova vrcholná modernistická léta: nejstarší skladba - Le Son calligraphié - je z konce 50. let, dvě nejmladší jsou z roku 1974. Z nich Garden Rain pro žesťový ansámbl je zařazena hned na úvod a je to dobrý tah, protože se do Takemitsuova konstruktivistického světa noříme opatrně, pozvolna, jakoby odzadu, klidnou, meditativní hudbou, jen občas zvlněnou v dynamice či zvrásněnou v plynulosti zvukových ploch. Hned druhým trackem se ovšem vracíme do současně glorifikovaných i zavrhovaných 50. let, v jejichž duchu je většina uvedených skladeb - do časů fascinace zvukem, kdy experiment byl nahlížen jako hotové dílo a všem zúčastněným - včetně publika - dokázal zprostředkovat dostatečně vzrušující zážitek. Takemitsuova hudba je ve všech na disku zahrnutých skladbách takřka krystalicky čistým postwebernismem, osobitost výrazu je v introverzi a ve zvláštní, jemné poetice a je to ten druh hudby, který se lépe poslouchá z reproduktoru než na koncertě, protože má punc perfekcionalismu a v textuře je hodně subtilní. Ke kvalitnímu poslechu přispívá i prostorově názorně pojednaná nahrávka. Skladby hrají vynikající interpreti, většinou přímí adresáti konkrétních děl a v 60. a 70. letech agilní propagátoři zvukově nástrojových inovací (hobojista Heinz Holliger , flétnista AurÉle Nicolet ). Nicméně i tak jsou dnes s časovým odstupem sólové Distance , Voice , Stanza i Eucalypts spíše zvukovými etudami nežli hudbou a nahrávka, ač dramaturgicky vyvážená, je koncepčně trochu rozpolcená, protože zčásti má sílu oslovit hudbymilovné posluchače (k těmto skladbám se řadí i harfová Stanza II , která je díky elektronickému partu hudebně komunikativnější), zčásti ale asi zaujme spíše jen specialisty z řad interpretů.

Vydavatel: Deutsche Grammophon/Universal

Stopáž: 72:54

Body: 4 z 6

Wanda Dobrovská

Vystudovala hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, svému oboru se věnovala na Akademii věd a také jako redaktorka hudební edice nakladatelství H&H (Nová nauka o harmonii od Aloise Háby). Specializuje se na soudobou hudbu, moderuje záznamy a přenosy koncertů, připravuje hudebně-publicistické pořady, píše články pro Harmonii nebo do Týdeníku Rozhlas. Připravuje a moderuje hudební bloky pro vysílání digitální stanice D-dur.

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.