středa, 17. říjen 2012

The Sound of Martha Argerich

Napsal(a) 

The Sound of Martha Argerich The Sound of Martha Argerich

Martha Argerich, Cristina Marton, Mauricio Vallina, Alexander Mogilevsky, Giorgia Tomassi – klavír, Dora Schwarzenberg , Renaud Capuçon, Lucia Hall, Alissa Margulis – housle, Nora Romanoff-Schwarzenberg – viola, Gautier Capuçon, Mark Drobinsky, Mischa Maisky – violoncello, Corrado Giuffredi – klarinet, Zora Slokar – lesní roh, Vincent Godel – fagot, Orchestra della Svizzera Italiana, Orchestre Symphonique de Montreal, Alexandre Rabinovitch-Barakovsky, Alexander Vedernikov, Charles Dutoit – dirigenti . Text: A, N, F. Nahráno: 1965–2009. Vydáno: 2011. TT: 67:46, 78:42, 70:17. DDD. 3 CD EMI 0 94618 2.

Třídiskový komplet nazvaný The Sound of Martha Argerich, který vydala firma EMI Classics v minulém roce, se snaží alespoň výběrově zmapovat tvůrčí aktivitu této legendární pianistky argentinského původu v posledních deseti, patnácti letech. S touto žijící legendou světového klavíru je to těžké, jako ostatně se všemi velikány: od počátku osmdesátých let minulého století se zřekla pravidelné koncertní činnosti, a co je ještě bolestnější, i pravidelného nahrávání. Zvukových záznamů s Marthou Argerich z poslední doby je tedy relativně velmi málo, a každý má obrovskou dokumentární i uměleckou cenu. Platí to i o nahrávkách, jež tvoří obsah tohoto trojalba, nebo aspoň o jejich naprosté většině. Umělkyně vloni oslavila své sedmdesáté narozeniny a jakýkoli zvukový záznam jejího vrcholného umění, jemuž léta pranic neubírají na síle a bezprostřednosti, bude nepochybně stále ostřeji sledovaný: její rozhodnutí nedávat sólové recitály stále trvá a asi již nebude jinak. Argerich omezila svou činnost na pedagogické působení, vyhledávání nových mladých talentů a na komorní muzicírování. Než přejdu k vlastní recenzi, snad alespoň několik dat z jejího života. Narodila se 5. 6. 1941 v Buenos Aires. S hodinami klavíru započala již ve věku tří let. Od pěti do deseti se učila u významného italského pedagoga Vincenza Scaramuzzy, jehož metoda vycházela z detailní znalosti morfologie i fyziologie ruky, paže i ramene a opírala se o zásadu dokonalé relaxace všech exponovaných svalových skupin. Argerich si osvojila díky této metodě techniku, jež nepotlačuje lidskou přirozenost, ale naopak z ní vychází a přizpůsobuje se jí. Zde jistě nutno hledat kořeny smyslového kouzla, kterým na nás zvuk jejího klavíru působí: dojem naprosté uvolněnosti a přirozenosti, který vyznačuje její virtuozitu i v těch nejexponovanějších pasážích. V roce 1955 se přestěhovala s rodiči do Vídně, kde došlo, podle jejích vlastních slov, k rozhodující události jejího života. Poznala tu Friedricha Guldu, jenž byl ztělesněním velké vídeňské klavírní tradice. Stěží si čtrnáctiletá dívka mohla představit lepšího učitele. Působí-li její Bach jako naprosto přirozené plynutí, jako proud široké řeky, jistě v tom lze spatřovat Guldův požehnaný vliv. Kromě toho ještě docházela v Ženevě k Madeleine Lipatti, vdově po Dinu Lipattim, a nasávala od ní ducha tohoto velkého pianisty. Uměřený smysl pro čistotu klasické linie zdědila přímo od něj. Nikita Magaloff, který rovněž působil v Ženevě na přelomu let padesátých a šedesátých, byl dalším z řady jejích vlivných pedagogů. Na počátku šedesátých let rychle za sebou, v rozpětí několika týdnů, vyhrála soutěže v Bolzanu a Ženevě, ale přesto se sebedůvěra ve vlastní síly v této křehké dívce upevňovala jen pozvolna. Přišla další velká setkání. Dokonce Benedetti Michelangeli, jako pedagog však spíše obávaný. Za rok u něj absolvovala pouhé čtyři lekce, takže spíše lze odhadovat, že její pianistickou duši psychicky stabilizoval vliv Stefana Askenaseho, polského pianisty a pedagoga, ke kterému docházela v letech 1961––1965. Svědčí pro to její suverénní vítězství v jedné z nejtěžších soutěží, v Chopinově Varšavě v roce 1965. Následující léta jsou vrcholem její tvůrčí aktivity. Vrhla se s veškerým temperamentem hyperaktivní osobnosti do nahrávání. Debut u EMI z ní rázem učinil hvězdu první velikosti: nahrála výběr z Chopina, Sonátu h moll, pár mazurek, Nocturno F dur, op. 15 č. 1, Scherzo cis moll a Polonézu č. 6 As dur. Po Chopinovi přišel Schumann a Liszt, autoři, kteří její duši romantického virtuosa vyhovovali nejlépe. Přes všechny úspěchy se ale u ní začaly objevovat i projevy psychické lability. Koncerty stornované doslova na poslední chvíli, stejně jako změny v ohlášeném programu. Spíše než provokace, jako u jejího učitele Guldy, to byl projev ženského rozmaru či psychické lability. Martha nedokázala unést tíhu obrovského očekávání, spojeného s její osobou. Velcí to mají těžké: Martha Argerich by musela stále jen hrát jako Martha Argerich. A to je na jednu slabou ženu příliš. Proto již po patnácti letech nesmírně úspěšné kariéry se náhle odmlčela, a proto se dnes musíme spokojit s relativně chudou žní, jež zachycuje jen obrysy jejího velkého pianistického umění. EMI se snažila, aby tento výběr byl alespoň proporčně vyrovnaný, pokud jde o její repertoárové preference, povedlo se jí to však jen částečně. Argerich obsáhla velkou stylovou šíři, od Bacha až po Rachmaninova, Ravela či Messiaena, i když spíše jen výběrově. Až na Ravelovu čtyřruční Matku husu zde není přítomen ani jeden z těchto pro ni typických autorů, jejichž nezapomenutelná interpretace byla její pádnou odpovědí všem těm, kteří kdy pochybovali o tom, že se vůbec může zrodit pianista, který by dokázal hrát s takovým mistrovstvím tak různé styly. Komplet je rozvržen tak, že prvé cd přináší výběr z koncertů, druhé sóla a dua a konečně třetí pokrývá její komorní tvorbu. Dramaturgie prvního disku je bohužel krajně sporná. Prezentovat z Schumanna pouze první větu Koncertu a moll, z Chopina Larghetto z f moll a Rondo z e moll koncertů – to nelze nazvat jinak než nanejvýš neuspokojivým řešením, tím spíše, že to platí pro celý disk: po jedné větě z Bartókova a Prokofjevova Třetího koncertu, stejně jako z de Fallových Noches en los jardines de España a poslední dvě věty ze Šostakovičova Prvního koncertu. EMI jako její mateřský label má k dispozici celé záznamy těchto koncertů, nabízelo se tedy logicky rozšířit komplet a uvést je v plném znění. Velikost umění Marthy Argerich by si to zajisté zasloužila, tím spíše, že jde o umění tak vzácné, rozdávané doslova po kapkách. Druhý disk přináší Schumannovy Kinderszenen, ve festivalové nahrávce z Lugana z roku 2007, kde Argerich koncentruje v posledních letech svou činnost. Je to festival mládí a komorní hudby, který založila roku 2001 spolu se svým kolegou a dlouholetým partnerem Mischou Maiskym. Tamější večery jsou tedy ve znamení uvolněného komorního muzicírování, při kterém se velmi sebekritická umělkyně zřejmě cítí mnohem lépe, než když nese tíži celého večera sama. Záznamy z těchto koncertů patří k nejlepším stránkám i tohoto kompletu. Její podání Kinderszenen z roku 2007 působí trochu překvapivě, pro toho, kdo zná její kreace ze sedmdesátých let, jaksi nervněji, napjatěji, jistě i domyšleněji, ale přece jen bych dal přednost jejím starším nahrávkám: nejsem si jist, zda někdy až pyrotechnická eruptivnost pozdní Argerich je klíčem právě k tomuto poetickému cyklu, evokujícímu svět křehké dětské fantazie. Výběr z Chopina (Scherzo cis moll a Polonéza As dur, op. 53) nese ovšem stále všechny znaky jejího mistrovství, stejně tak je radostí naslouchat klavírním duům, v nichž ke druhému klavíru usedají střídavě Cristina Marton (v perlivě podané ouvertuře k Mendelssohnově Snu noci svatojánské) , Mauricio Vallina (plná, zřídkakdy hraná verze Lisztových virtuózních Reminiscences de Don Juan – obvykle se hrávají jen variace na La ci darem la mano), Alexander Mogilevskij v Ravelově Ma mère l’oyeGiorgia Tomassi v Lutosławského Variacích na Paganiniho téma. Pro mne nejpřitažlivější byl komorní výběr na třetím CD: rozkošně vylehčený Haydn, půvabný doklad spontánní atmosféry, jež v Luganu panuje, stejně jako meisterwerk Roberta Schumanna, Klavírní kvintet Es durVioloncellová sonáta, pozdní a rovněž vrcholné dílo Clauda Debussyho, pilíř repertoáru světových cellistů, zde, jak jinak v hypersensitivním podání Mischy Maiského. Vrcholem celého kompletu však pro mne bylo Janáčkovo Concertino, snad nejkrásnější i nejvíce janáčkovské, jaké jsem kdy slyšel, vyvolávající neskromné přání po integrální nahrávce Janáčkova klavírního díla v neopakovatelně robustním podání Marthy Argerich, o níž před lety prohlásil Rudolf Firkušný, že si jako ideální interpretku cyklu Po zarostlém chodníčku neumí představit nikoho jiného než právě tuto umělkyni.

Body: 5 z 6

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.