Recenzované nastudování působí až kongeniálním dojmem. Málokdy se podaří obsadit sólisty tak šťastně jako zde: podobný vokální projev i barvy hlasů činí ze sopranistek Suzie LeBlanc a Emmy Kirkby téměř dokonalou dvojici, kterou v několika skladbách doplňuje či nahrazuje basista Peter Harvey . Bylo by falešné tvrdit, že více než třicetiletá kariéra Emmy Kirkby není na jejím hlase již znát; zcela pochopitelně jsou některé přechodové tóny a výšky již zřetelně zúžené, bez potřebné pružnosti a plnosti tónu. Řada umělců na vrcholu kariéry by ovšem mohla paní Kirkby tyto jemné imperfekce závidět, nemluvě pak o způsobu přednesu. Suzie Le Blanc je zde Kirkby rovnocennou partnerkou a právě především díky oběma dámám ožívají Buxtehudeho křehké stavby v plné kráse svých jemných výrazových odstínů. Citové bohatství těchto skladeb je zjevováno tím jakoby nejjednodušším způsobem; za prostou elegancí a sladkostí se ale více či méně skrývá i kultivovaná vášeň, místy až rafinovanost. S výkony sopranistek příjemně ladí projev Petera Harveye; škoda jen místy většího vibráta, které mimo jiné negativně poznamenalo předepsané trylky v basové kantátě Mein Herz ist bereit . Nezanedbatelná je i role nástrojů; výborně sekundují zpěvákům a obohacují celek o další barvy. Výkony jsou na vysoké úrovni, jak je ostatně u The Purcell Quartet v čele s Catherin Mackintosh obvyklé. – Toužíte po doteku čisté krásy? Zkuste Buxtehudeho.
Marc Niubó
Dietrich Buxtehude (1637-1707) byl nejen předchůdcem Johanna Sebastiana Bacha, ale byl mu v určitém období též vzorem. Mezi jejich polyfonním uměním lze skutečně nalézt řadu souvztažností, podobných východisek a s nadsázkou řečeno i podobných výsledků. Jako by Bach rozvinul a završil Buxtehudeův odkaz. Jeho duchovní kantáty jsou formálně jasně členěny, dýchá z nich spirituálnost skladatele. Nejsou však nějakými kontrapunktickými cvičeními. Je to především krásná hudba, plná dojímavých melodických sól a ansámblů.
Sólisté – Kanaďanka Suzie LeBlanc a Britové Peter Harvey a Emma Kirkby – si evidentně užívají společného názoru na interpretovanou hudbu a jejich souzpěv. Viděno prizmatem takzvaného autentického provozování barokní hudby je téměř dokonalý. Dnešního údajně správného vedení hlasu, modelace frází, dynamiky a výrazu se drží tak skálopevně, že výsledek by byl, alespoň dle mého názoru, hodný diskuse. I sebekrásnější Jesu, meine Freude sluchové ústrojí omrzí, když slyší stále stejné výrazové „boule“, nonvibrato a ženské hlasy, výrazně jakoby ořezané od bohatství alikvotů. (Dodávám, že tím myslím vlastní sluchové ústrojí. Nějaké jiné to může slyšet úplně jinak.) Naštěstí to neplatí o basistovi, který zpívá volným a krásně zbarveným hlasem. Vývěsní štít firmy Chandos – The Purcell Quartet – odvedl jako vždy výborný výkon.
Luboš Stehlík
Duchovní kantáty Dietricha Buxtehudeho nejsou skladby, jež bychom mohli soustředěně poslouchat v delším časovém úseku. Na to jsou příliš intimní a jemné. Původně byly součástí bohoslužeb, a tak mohla shromážděná obec při jejich produkci rozjímat o předešlém či nastávajícím liturgickém dění. Mohli bychom se sice obávat, že ve chvíli, kdy díla „vystavíme“ na nahrávce nebo při koncertě, vypadnou z „role“ a přestanou být sdílná, letitá praxe už ale naštěstí dokázala, že jsou podobné obavy naprosto liché. U nahrávky máme navíc výhodu, že můžeme jednotlivá zamyšlení, výzvy, oslavy Boha, prosby či lkání prožívat postupně, v časovém tempu, které si sami zvolíme (ve vlastní a zcela osobní „liturgii“). Buxtehudeho kantát se zhostili osvědčení interpreti, kteří výstižně dodali skladbám charakter křehkosti, důvěrnosti, umírněnosti a pouze mírné exaltovanosti.
Kombinace Purcell Quartetu s trojicí sólistů byla více než šťastná, umělci si v jemných nuancích vyšli vstříc a moudře upozadili sami sebe. Velkým a nepřehlédnutelným poutačem celého snímku je samozřejmě sopranistka Emma Kirkby . V jejím hlase uslyšíme sice známky přibývajícího věku a můžeme si škodolibě myslet, že by pomalu měla začít snižovat svou laťku, přesto má ve svém věku hlas, za nějž se nemusí stydět, a vnitřní zralost, kterou jí lze jen přát, či tiše závidět. Spolu se Suzie LeBlanc vytvořily příjemnou a k sobě padnoucí dvojici (LeBlanc s podobnou barvou hlasu, jen o něco vzdušnější a ohebnější), jako bychom spojili samet se vzdušným hedvábím. Do „třetice všeho dobrého“ byl k pěvkyním vybrán zkušený basista Peter Harvey , který sólistky barevně „dolaďuje“.
Každému, kdo má chuť i odvahu zamyslet se sám nad sebou, mohou být Buxtehudeho díla v této podobě velice dobrým pomocníkem.
Dina Šnejdarová
Vydavatel: Chandos / Panther
Stopáž: 75:33
Nahráli: Suzie LeBlanc, Emma Kirkby, Peter Harvey, The Purcell Quartet
Body: 5 z 6
