booklet
Stephan Micus je typický postmodernista. Naučil se hrát na spoustu nástrojů různé etnické provenience a hraje na ně nikoliv tradiční hudbu, ale svou vlastní, do které samosebou ohlasy na tradiční hudbu vplétá. Nečiní si však nároky na nějakou stylovou autenticitu. "Styl" jde dost často ruku v ruce s instrumentariem, a tak Micusovy kreace skutečně znějí "etnicky", není to ale z jeho strany dogma. Rozhodne-li se, že se vejde do klasického rozměru "písně", může jeho úprava znít až téměř jako exotický pop (
Michaelův sen ). Respektive možná sacro-pop, fakt ale je, že nevíme, o čem se v písni zpívá - ani Micus, ani jeho "zřizovatel" ECM nepovažují za nutné doplňovat nahrávku biografickými a obsahovými informacemi, omezují se pouze na charakteristiku použitých nástrojů. Díky alespoň za to, ostatně to svědčí o jejich solidnosti a současně i věrnosti specifické filozofii, jíž Stephan Micus úspěšně naplňuje jinak všeobecně zprofanované myšlenky new age. Ne že by se občas nepohyboval na samé hraně. Nicméně: všechny nástroje jsou opravdu akustické a Micus na ně opravdu hraje (těžko ovšem posoudit, jak "dobře" a jak "vhodně"). Nebalamutí posluchače elektronickými zvuky přírody a alikvotními "koulemi" samplů (ve vokálech ovšem techniky alikvotního zpěvu používá, avšak velmi citlivě, nikoliv prvoplánově). Se studiovým zařízením (haly, playbacky) pracuje ve směru vyrovnání a sjednocení zvuku a atmosféry nahrávky (např. třiadvacetičlenný sbor v
The Horses of Nizami je naplaybackovaný Micus). V čem zplna přitakává new age, je meditativní funkce umění, víra ve východní cesty a východní inspirace. Kdo Micuse, který je svým způsobem kultovní osobností a u ECM vydává průměrně jedno CD ročně, nezná, mohl by si k jeho tvorbě najít cestu přes tuzemské alternativce Vlastislava Matouška či Ondřeje Adámka. Svých devět
Desert Poems obsadil Micus nástroji převážně afrického, zčásti též indického původu, čtyři části jsou s vokálním partem, přičemž
Comtessa Entellina je sólovou záležitostí. Není v pravém smyslu slova zpěvem, nýbrž deklamovanou expresí, z jejíž tenze se v artikulaci přirozeně rodí tóny - a je to právě tato skladba, která přesvědčivě dokládá Micusovy ambice plně se ztotožnit s duchem času, místa, jazyka, kultury, zvuku, z něhož svou hudbu těží.
Vydavatel: 2HP Production
Stopáž: 47:18
Body: 3 z 6
