pondělí, 12. srpen 2019

Šostakovičova Pátá a Dvořákova Devátá v Salcburku

Napsal(a) 

 , foto SF / Marco Borrelli foto: SF / Marco Borrelli

Salcburský festival je sice hlavně operní přehlídka, nicméně nabízí i obsáhlou sérii koncertů. Kromě Vídeňských filharmoniků, kteří mají vlastní řadu, tu hostují i další významná tělesa. Letos mezi nimi byl i Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, dobře známý našemu publiku ze svých vystoupení na Pražském jaru. Koncert 2. srpna ve Velkém festivalovém domě měl původně dirigovat současný šéfdirigent Mariss Jansons, ale ten ze zdravotních důvodů odřekl a nahradil ho Yannick Nézet-Séguin, hudební ředitel Metropolitní opery.

Byla to určitě rovnocenná náhrada. Program otevřela Beethovenova Symfonie č. 2, která sice ještě nemá to charisma jako další autorovy symfonie a není ani tak populární, nicméně je to každým coulem, či spíše taktem Beethoven: energický, vzdorující, bouřící, mužně lyrický. Dnes je úsměvné, že ve své době tato symfonie na publikum zapůsobila nezvykle svou dravostí a byla popisována i jako „křiklavá potvora, zasažený, divoce se svíjející drak, který nemůže umřít“.

 , foto SF / Marco Borrelli foto: SF / Marco Borrelli

Pod rukama Nézet-Séguina však nevznikalo nic křiklavého, hudba byla nabita vnitřní energií a lyrické pasáže v Larghettu dirigent neobyčejně starostlivě vypracovával, aniž by sklouzl k samoúčelné analytičnosti. Jedinečný, úžasně vláčný, zpěvný zvuk orchestru s kouzelně tichými, přesto nosnými pianissimy zážitek z intenzivního muzicírování ještě posiloval.

Ten největší zážitek nicméně přišel po pauze, kdy zazněla Šostakovičova Symfonie č. 5. Jansons měl původně dirigovat Symfonii č. 10, Nézet-Séguin si však vybral Pátou. Ta je občas považována za „úlitbu“ totalitnímu režimu, neboť Šostakovič ji zkomponoval roku 1937 po ostré kritice své hudby v deníku Pravda, konkrétně opery Lady Macbeth Mcenského újezdu. To se v době stalinského teroru mohlo rovnat rozsudku smrti, ostatně Šostakovič později přiznal, že v té době takříkajíc seděl na sbaleném kufru a čekal, kdy jej přijdou zatknout.

 , foto SF / Marco Borrelli foto: SF / Marco Borrelli

Šostakovič, jenž byl nucen odložit uvedení právě dokončené, výbojné Symfonie č. 4 (která zazněla až roku 1961) tedy napsal Symfonii č. 5, v níž svou hudební řeč výrazně zjednodušil; při premiéře v listopadu 1937 v Leningradě měla skladba čtyřicetiminutové ovace. Autor symfonii oficiálně označil za odpověď sovětského umělce na oprávněnou kritiku a dodal, že v centru jeho nového díla stojí těžce zkoušený člověk, jenž však v optimistickém, triumfálním závěru nad obtížemi vítězí. Různá svědectví, ale především samotný poslech díla však naznačují, že tu Šostakovič spíš hovoří dvojím jazykem, a že se jeho záměr dá vyložit i jako skrytý vzdor, jemuž každý mohl porozumět. A jelikož hudba je abstraktní, autorovi se nemohlo nic vytknout.

Účinek Symfonie č. 5 je dodnes velice silný ve své nekompromisnosti a jakési bolesti, ale i odhodlanosti a neměl by být v interpretaci uhlazován. Nézet-Séguin s orchestrem ji podali se vší intenzitou, tvrdostí, nikoli však břeskností či vnějškovou zvukovou efektností. Dokázali vyhmátnout vnitřní vzdor a hněv, které Šostakovič do díla začaroval. Ještě víc než v Beethovenovi si člověk mohl užívat kvality všech nástrojových skupin mnichovského tělesa - svítivé dechy, temně sametové smyčce i skvělé sólové výkony. Byl to naprosto mimořádný zážitek.

 , foto SF / Marco Borrelli foto: SF / Marco Borrelli

Další festivalový koncert, jenž se uskutečnil 3. srpna ve Felsenreitschule, jej nepřekonal a snad ani nemohl. Symfonický orchestr Rakouského rozhlasu Vídeň (ORF Radio-Symphonieorchester Wien) je kvalitní, spolehlivé těleso, ale v porovnání se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu nemá až tak charakteristický zvuk. Na koncertě dostal šanci maďarský dirigent Gábor Káli, vítěz loňské dirigentské soutěže, kterou Salcburský festival pořádá spolu s firmou Nestlé. Večer byl součástí řady Zeit mit Dusapin, věnované soudobému francouzskému skladateli Pascalu Dusapinovi (nar. 1955), jenž studoval mimo jiné u Iannise Xenakise a Franka Donatoniho a působil i jako jazzový pianista. Je též autorem několika oper, z nichž tu s názvem Medeamaterial uvedl letošní festival koncertně jako protiklad k inscenaci opery Luigiho Cherubiniho. Pro nás může být zajímavé, že v Dusapinově nejnovější opeře, Macbeth Underworld, kterou v září uvede bruselské divadlo La Monnaie, ztvární roli Lady Macbeth Magdalena Kožená.

Na koncertě zazněla jeho skladba Morning in Long Island, která měla světovou premiéru roku 2011 v Paříži, a jak název napovídá, je inspirována zážitkem z roku 1988, kdy se skladatel za jednoho podzimního úsvitu procházel po pláži. Názornou „přírodní“ hudbu však posluchač nedostane. Dílo je rozčleněno do tří vět pojmenovaných fragile, simplement a swinging. Začíná se sólem pro trubky, hornu a pozoun, které však nejsou umístěny přímo v orchestru, ale na jiných místech pódia i v hledišti.

Dusapin zpočátku pracuje se zvukovými obrazy, které jakoby se pomalu vynořovaly a zase se ztrácely, tak jako se spánek pomalu přelévá v bdění - a zase zpět. Až v poslední větě se z orchestru stává velký big band, a zatímco do této chvíle rytmus stál spíš v pozadí, teď je ho všude plno. New York se probouzí.

 , foto SF / Marco Borrelli foto: SF / Marco Borrelli

S touto skladbou svým způsobem tematicky ladila, jakkoli hudebně zcela odlišná, Dvořákova Syfmonie č. 9 „Z nového světa“, ale ještě předtím zazněly Písně potulného tovaryše od Gustava Mahlera, které přednesl mladý rakouský barytonista André Schuen, žák Wolfganga Holzmaira. Z jeho životopisu plyne, že písně tvoří nemalou část jeho repertoáru a že se jimi systematicky zabývá. Dojem z koncertu to potvrdil. Schuenův světlý hlas je podepřen dobrou technikou, artikulace je vzorová, práce s dynamikou a agogikou pozorná. Schuen dokáže podat obsah frází a bezesporu z něj roste pozoruhodný písňový interpret. Káli nechával jeho hlas náležitě vyniknout, orchestr držel spíš v pozadí.

Našince pak přirozeně hodně zajímala Novosvětská. Káli ji rozhodně nepodal jako opulentní skladbu prostoupenou jímavými, vřelými melodiemi. Volil neobvyklá tempa, často extrémně zpomaloval, pak zase přicházel s rychlými zvraty a tvrdými kontrasty, asi ve snaze, aby notoricky známá skladba nedopadla příliš spektakulárně a v závěru pateticky. Výsledek byl až překalkulovaný, sice dramatický, ale jakoby v úsečném slova smyslu, chyběla větší spontánnost či snad niterné muzikantství, zvláště v porovnání s předchozím večerem. Nicméně Káli disponuje perfektní dirigentskou technikou a určitě má před sebou budoucnost. Je asistentem Ivána Fischera u Budapest Festival Orchestra a za svého šéfa zaskočil i letos na jaře během evropského turné tělesa. V příští sezoně ho mimo jiné čekají debuty v drážďanské Semperově opeře, v Opeře Graz nebo u Orchestre National du Capitole de Toulouse.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.