středa, 11. listopad 2020

Sofia Gubajdulina na Wien Modern: Na čem skutečně záleží, je vnitřní pravda mé hudby

Napsal(a) 

Oksana Lyniv a Rozhlasový orchestr ORF, foto Markus Sepperer Oksana Lyniv a Rozhlasový orchestr ORFfoto: Markus Sepperer

Dramaturgie koncertu pro Maestra Claudia Abbada v rámci festivalu Wien Modern byla v letošním roce sestavena výhradně z děl Sofie Gubaiduliny, pro mě osobně největší skladatelky století. O rok dříve uspořádal vídeňský Konzerthaus pod názvem Portrét Sofie Gubajduliny třídenní přehlídku z jejího díla za osobní účasti skladatelky. Doufám, že posluchači nejen ve Vídni, ale i v Čechách budou mít příležitost seznámit se s uměním této mimořádné skladatelky častěji.

Díky nasazení všech zúčastněných organizátorů se koncert navzdory Covid opatřením a s nimi spojeným zákazem kulturních akcí uskutečnil téměř tak, jak byl naplánován – tedy v pátek 6. listopadu v prostorách Zlatého sálu Vídeňského hudebního spolku prostřednictvím živého vysílání. Klobouk dolů před všemi hudebníky hrajícími v prázdném sále, bez publika, bez potlesku, v přítomnosti kamer a mikrofonů tedy v pro výkonné umělce nepřirozeném a zcela nepodnětném prostředí. To společně s nejistotou, jak to bude s jejich činností dál, jestli vůbec orchestry, které a v jaké formě za dané situace přežijí, se nikterak nepromítlo do mimořádného, soustředěného výkonu Rozhlasového orchestru ORF, sólisty Antoina Tamestita a dirigentky Oksany Lyniv.

 , foto Markus Sepperer foto: Markus Sepperer

Večer zahájil Koncert pro violu a orchestr (1996) v nastudování Antoina Tamestita. Již úvodní sólo violy vycházející z tónů D-Es odkazujících na Dmitrije Šostakoviče naznačuje volnost a svobodu interpreta v průběhu celé skladby. Formálně i obsahově se spíše jedná o dialog jednotlivce a společenství, než o klasickou koncertní formu – sólista virtuos a doprovodný part. Tam, kde hraje orchestr, se sólista decentně stáhne, aby v plné síle v sólových úsecích zazněla ojedinělá altová barva nástroje v celé šíří svého rejstříkového rozsahu. Právě velká interpretační svoboda v tomto díle věnovaném Juriji Bašmetovi je úskalím pro každého hráče. Bez náležité znalosti a ponoru do díla Sofie Gubajduliny lze stěží tuto skladbu autenticky interpretovat. Antoine Tamestit dostál náročnosti díla, které přednesl soustředěně a bezchybně.

Antoine Tamestit, foto Markus Sepperer Antoine Tamestitfoto: Markus Sepperer

Nic na tomto světě není náhoda. Stejně jako provedení (mj. pátý pokus) skladby Der Zorn Gottes (Hněv Boží, 2020) v až apokalypticky působícím prázdném koncertním sále. Pohled do publika v rouškách by patrně nebyl o nic méně děsivý. Skladba je závěrem kompozice věnované Ludwigu van Beethovenovi inspirovaná příznačným Beethovenovým mottem „Muss es so sein?“. Na Prologu skladatelka ještě pracuje a Beethovenovi taktéž příznačně odpovídá „Es muss nicht so sein!“ (výrok, nad kterým bychom se měli zamyslet). Tento zbrusu nový kus téměř devadesátileté autorky potvrzuje sílu ducha, který bez ohledu na věk a chřadnoucí tělo umožňuje vznik dalších děl, které nikterak neztrácí na síle, či účinku, naopak se neustále vyvíjí ve svých výrazových prostředcích a hledají nové. Jako každý skutečný umělec cítí potřebu reflektovat současnost. Troufám si tvrdit, že v případě tvorby paní Gubajduliny se jedná o jakýsi celoživotní vzdor nebo protest člověčenství vůči duchovnímu úpadku, nesvobodě, totalitě, zlu, zneužití moci. Je s podivem, s jakou silou, intenzitou a obsahovou plností to tato relativně fyzicky křehká žena po desetiletí svého tvůrčího života dokáže, popíraje tak nepodložené teze mnoha kolegů o kvalitách a síle ženské tvorby.

Třetí plánovaná skladba Stimmen…Verstummen… (1986) v pátek večer nezazněla, jelikož nebylo možné zajistit potřebný odstup účinkujících.

Dirigentka Oksana Lyniv obě skladby velmi pečlivě a přesně nastudovala, kultivovanými gesty vedla orchestr k vynikajícímu, procítěnému, obsahově plnému výkonu. Drobná, skromně působící žena orchestr inspirovala a interpretovala nelehkou hudbu Sofie Gubajduliny pečlivě a s úctou k dílu.

 , foto Markus Sepperer foto: Markus Sepperer

Hudba Sofie Gubajduliny je jiná. Už dávno překročila běžné hranice. Usilovná práce, pokora, instrumentační mistrovství organicky propojené s vazbami k ortodoxní církvi a tatarskému původu, dávají tvorbě této mimořádné autorky hloubku, jakou lze při vší úctě zřídkakdy slyšet právě v dílech mnoha soudobých autorů, často do sebe zahleděných, a proto v duchovním obzoru ohraničených. Sofie Gubajdulina nehledá vlastní řeč. Kompoziční práce je pro ni mystický zážitek, sakrální akt, spojení s Věčností, s Universem. Jurij Bašmet v souvislosti s Koncertem pro violu a orchestr zmínil: „Hudba Sofie Gubajduliny probouzí nové myšlenkové proudy, které se nás hluboce dotýkají“.

Jak v posledních měsících vidíme, nic na světě není samozřejmost. O to víc bychom si měli vážit všech umělců, kteří nás svou každodenní dřinou vytrhují z pozemských starostí a prostřednictvím svého umění otvírají dimenze duchovního světa. Svou účast bychom jim měli ukázat nejen podporou jejich momentálně omezených online aktivit, ale především podporou hmotnou, finanční a společenskou. Protože právě umělci „na volné noze“ pociťují krizi a zákaz činnosti nejvíc, přestože právě umění a kreativita ve všech formách dávají naději, sílu a přesah.

 , foto Markus Sepperer foto: Markus Sepperer

Hudba zachraňuje. Sama ji cítím a spolu s přáteli hudebníky patříme k těm nejšťastnějším lidem, jakkoliv jsme všichni prožili mnoho krizí, těžkostí, zklamání a jiných negativních záležitostí. Ale to není nic neobvyklého, či významného. Tím, že se zabýváme hudbou, nám všem dává řekla bych skutečně hluboký prožitek štěstí v nejhlubší rovině existence.“ (Sofie Gubajdulina)

Lenka Nota

Skladatelka, muzikoložka, hudební publicistka a manažerka. Věnuje se propagaci soudobé hudby, její publicistická i tvůrčí činnost z většího dílu souvisí s tématy žen v umění. V roce 2017 dokončila svou první operu věnovanou největší české spisovatelce Boženě Němcové Jsem kněžna bláznů na libreto filmové dokumentaristky Olgy Sommerové. Od roku 1999 je zastupována ochranným svazem autorským OSA. V roce 1998 spoluzaložila ženskou skladatelskou skupinu HUDBABY. Skupina natočila dva kompaktní disky (HUDBABY, Čekám Tě!), které Lenka připravila také jako produkční. Jako hudební publicistka píše již od dob studií odborné články a recenze do časopisů Harmonie, Opus musicum, Hudobný život a Slovenská hudba. Jako externistka spolupracuje s ČRo Vltava, pro kterou pravidelně připravuje autorské pořady věnované soudobé hudbě a kulturnímu dění v České republice, na Slovensku a v Rakousku. O ženské skladatelské tvorbě v Čechách referovala mj. na konferencích věnovaných ženské tématice v Kasselu v Německu, ve Fiuggi v Itálii a v Kragujevaci v Srbsku. Od roku 2007 žije ve Vídni, kde působí jako korektorka ve vydavatelství Universal Edition, publicistka a skladatelka ve svobodném povolání. Pro časopis Harmonie píše od roku 1997.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.