Stamicovo kvarteto (Jindřich Pazdera, Josef Kekula – housle, Jan Pěruška – viola, Petr Hejný – violoncello) . Text: Č, A, N, F. Nahráno: 2011, Studio Martínek, Praha. Vydáno: 2012. TT: 67:36. DDD. 1 CD Supraphon SU 4078-2.
Stamicovo kvarteto vyniká nejen letitou úspěšnou organizací festivalu Euroart, ale i prováděním řady kvartetních děl, se kterými se v koncertních programech hudební veřejnost běžně nesetkává. Jejich poslední snímek pěti smyčcových kvartet Sofie Gubaiduliny je, přes všechnu kompoziční sofistikovanost a interpretační náročnost, po všech stránkách osvěžující lahůdkou. Sofia Asgatovna Gubaidulina (* 24. 10. 1931, Christopol, Rusko) patří dnes k uznávaným špičkám soudobé skladby, stejně jako její kolegové podobného původu a osudu Arvo Pärt či Alfred Schnittke. Její tvorba originálním způsobem vyjadřování a důmyslnými prostředky kompozice i jejího provedení vytváří prolnutím osobně zažité zkušenosti dvou kultur (islám tatarského otce a křesťanství ruské matky) neobyčejně sugestivní svět tónů a zvuků. Ten přes čistě racionální konstrukci a absenci klasicky zřetelných prvků (melodie, forma, rytmus apod. – jsou tam, ale jinak) působí překvapivě citově s až mysticky duchovní silou. To ostatně odpovídá i filozofickému nahlížení světa a pravoslavné křesťanské víře skladatelky. Poslech její hudby evokuje světy přírodních jevů a snů. V uvedených kvartetech jsou s velkou fantazií a znalostí využity často netušené a lze říci bezkonkurenční zvukové a barevné možnosti smyčcového nástroje. Je třeba zdůraznit, že přesvědčivé provedení takto složitých soudobých kompozic vyžaduje jak pochopení a analytickou inteligenci interpreta, tak zkušenost a nástrojové mistrovství v nadstandardní míře. Toto vše Stamicovci svou nahrávkou zřetelně prokazují. Gubaidulina svá sdělení neroztírá a nerozmělňuje na velké plochy, ve všech kvartetech je komorní i rozsahem. K bohatému vyjádření vystačuje jednou větou – nevytváří nekonečně nudné seriály, i v meditaci je básnířkou sonetů a balad. Smyčcový kvartet č. 1 z roku 1971 je ze všech pěti nejdelší (21:32), kompozičně využívá tzv. princip dekonstrukce (poslední stránky hrají hráči nezávisle na sobě) a je akusticky ozvláštněn předepsaným nenápadným pohybem hráčů do čtyř protilehlých stran pódia, což však nahrávka nezachytí. Premiérován byl až roku 1979 Kvartetem Arcis v Německu. Smyčcový kvartet č. 2 (1987, 8:03) si objednalo Sibeliovo kvarteto pro festival komorní hudby v Kuhmo a ve stejném roce vznikl na objednávku BBC i Kvartet č. 3 (17:54). Jedině zde jsem měl pocit, že zajímavé zvukové nápady drží oproti svému zvyku v prostoru až příliš dlouho. Nejvíce mne zaujal Smyčcový kvartet č. 4 „with tape“ (1993, 12:16), napsaný pro kvarteto Kronos a inspirovaný duchem básní T. S. Eliota. Svou strukturou je neobvyklý, a ač zcela určitě kompozičně i interpretačně ze všech nejsložitější, v dokonalém provedení je velmi sdělný a přesvědčivý. Varianty chromatického motivu jsou ve studiu nejprve nahrány ve dvou samostatných stopách na smyčci uchycenými pružnými míčky či paličkami, a posléze smíchány ve čtvrttónovém posunu (tak bych si představoval rozkolísaný zvuk balalajky z Chagallova obrazu …). Hotový záznam pak na pódiu doprovází živé provedení dalšího partu. Vzniká tak mimo jiné prostor i pro dvanáctihlas. Zvuková představivost Gubaiduliny je obdivuhodná a nic nepůsobí samoúčelně či prázdně. Nahrávka Stamicovců je dokonalá a jsem přesvědčen, že v třírozměrném prostoru sálu jim tento opus vyzní ještě plastičtěji. Ta hudba je tak „mimozemsky“ magická, že si vysloveně říká i o vyjádření podobně nápaditým abstraktním videoartem ve 3D … (něco takového chtěl kdysi uskutečnit ve svých skladbách Skrjabin). Jako páté dílo Stamicovci uvádějí Reflexe na téma B-A-C-H z roku 2002 (7:18), napsané pro Brentanovo kvarteto. Z abstraktní barevné zvukomalby se závěrem prolne téma z Bachova Umění fugy. Stamicovo kvarteto prostřednictvím Supraphonu vytvořilo jedinečný snímek, jenž bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co současná nabídka soudobé komorní tvorby nabízí.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
