Nové snímky Kvarteta Pavla Haase patří v českém, a snad ještě více v anglosaském kulturním prostředí k ostře sledovaným událostem sezony. Zvláště pak, když ty předešlé snímky jsou většinou ověnčeny celou řadou cen nahrávacího průmyslu, jako tomu bylo v případě zatím posledních dvou alb se smyčcovými kvartety Antonína Dvořáka a Smyčcovým kvartetem d moll Smrt a dívka a Smyčcovým kvintetem C dur Franze Schuberta. Zaslouženou pozornost na sebe za vydatné mediální podpory aktuálně strhává i zatím poslední projekt věnovaný oběma smyčcovým kvartetům Bedřicha Smetany. Již dávno nejsou duševním vlastnictvím jen českých kvartetních souborů, ve dvojici se však přece jen objevují především ve snímcích smyčcových kvartet české provenience. Haasovu kvartetu nelze upřít odvahu, určitě i s určitou dávkou sebevědomé jistoty, nechodit kolem horké kaše, nevyčkávat se snímky kanonických děl české kvartetní literatury, ale vrhnout se na ně (a to doslova) a předložit je posluchačům v aktuální interpretační perspektivě. Po obou kvartetech Janáčkových a v podstatě závěrečných kvartetech Dvořákových F dur a G dur došlo nyní na Smetanu, z uvedené trojice českého kvartetního nebe zřejmě interpretačně nejsilněji konzervovaného, protože kvartety Dvořákovy jsou obecným vlastnictvím světové hudební scény od doby jejich vzniku a kvartety Janáčkovy po osobité interpretaci volají z podstaty. Mělo tím být řečeno, že ani nový Haasových Smetana není konzervativně-devótním projektem, ba právě naopak, i když bych si někdy příchylnosti k dosavadní interpretační tradici představoval o kapku více. I Smetanu hrají Haasovci dravě (pozor na vstupní akord 1. kvartetu!), s ostrou akcentací, vyhrocenou rytmizací, smyslem pro zrovnoprávňování středních hlasů, silné dynamické rozdíly a živá tempa, i když zdaleka ne přehnaně kvapná (řada souborů v čele s Panochovci hraje 1. kvartet o poznání rychleji). Zatímco byl Haasovci v podstatě obětován slovansky smetanovský zvukový melos 1. kvartetu – přiznám se, že v polkovém Allegro moderato jsem jej opravdu postrádal – důraz byl, možná velmi překvapivě, položen na kantabilitu. Jistě vědomě, protože Haasových kvartetní Smetana nebyl autorem absolutní komorní hudby v hanslickovském slova smyslu, dokonce ani ne programní komorní hudby, ale spíše instrumentálních hudebních dramat. Tento koncepční přístup, upomínající na chápání instrumentální hudby ve smyslu poučené interpretace staré hudby, je zjevný hned v první větě 1. kvartetu, v působivé pomalé větě téhož díla a v podstatě v celém 2. kvartetu, jemuž tolik prospívá zvukově transparentní vedení středních hlasů. Čeho se mi s určitými výhradami nedostává ve Smetanově prvním kvartetu, tím je vrchovatou a svrchovanou měrou naplněna interpretace druhého kvartetu, jemuž Haasových živelné hraní, emociální kontrasty, působivá lyrika a ztišené závěry sluší a prospívají. Zatímco před aktuální interpretací Smetanova prvního kvartetu bych dal přednost starším snímkům Smetanova, Panochova nebo Kvarteta Albana Berga, ve druhém kvartetu drží Haasovo kvarteto v rukou příliš mnoho trumfů, z nichž hlavním je samozřejmá schopnost držet občas nebezpečně kaleidoskopické dílo v korytu dravého interpretačního proudu. Přes všechnu dravost, sebevědomou přesvědčivost a strhující narativnost se však z kvartetů přece jen vytratily ony záblesky lidskosti, v nichž hudba na okamžik pohladí, dojme melosem české hudby. Zda to lze přičítat věku kvartetistů, nebo jejich v posledku objektivnímu přístupu k notovému zápisu, i když ve vyhroceně subjektivním podání, ukáže až čas. Již nyní si však Haasovo kvarteto připsalo na konto další pozoruhodný snímek, který nedá vydechnout, natož odpočinout. I taková by měla či mohla být komorní hudba.
Pavel Haas Quartet: Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel – housle, Pavel Nikl – viola, Peter Jarůšek – violoncello. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 2014/11+12, Studio Domovina, Praha. Vydáno: 2015/4. TT: 47:47. 1 CD Supraphon SU 4172-2.
