pátek, 18. březen 2016

Skvostný Dvořák Bennewitzova kvarteta: Březnový Tip Harmonie

Napsal(a) 

Bennewitzovo kvarteto, foto Kamil Ghais Bennewitzovo kvartetofoto: Kamil Ghais

Za dva roky tomu bude již dvacet let, co je stále ještě mladé Bennewitzovo kvarteto, aktuálně vystupující ve složení Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří PinkasŠtěpán Doležal, aktivní na koncertních pódiích. Spíše těch zahraničních než domácích, jak je tomu již po generace (ne)dobrým zvykem v životě českých kvartetních souborů. Hledá-li český posluchač komerční nahrávky tohoto souboru, musí se až na recitálovou desku s klarinetistkou Ludmilou Peterkovou (Supraphon 2011) ohlédnout po zahraničních vydavatelích, ať již mám na mysli smetanovské (Coviello Classics 2009), nebo janáčkovské CD s Bartókovým 4. smyčcovým kvartetem (Coviello Classics 2007). Hned první dvořákovský projekt Bennewitzova kvarteta (Hännsler Classics 98.641, 2012) vzbudil zaslouženou pozornost, když na dvojalbu přinesl snímek Dvořákových vokálních i instrumentálních Cypřišů B 11 & 152 (1865/1887), doplněných o šestici novodobých adaptací skladatelem samotným neupravených Cypřišů.

Po dvou letech k instrumentálním Cypřišům přibyl nový studiový snímek, tentokrát Dvořákových Smyčcových kvartetů Es dur (1879) a G dur (1896), mezi nimiž sice leží rovná stovka Dvořákem zkomponovaných děl a rozdíl sedmnácti tvůrčích let, spojuje je však smyslná zvukovost a silně emocionální vý­pověď, zvláště pokud je srovnáme s objektivnějšími brahmsovsko-beet­hovenovskými kvartety d moll a C dur č. 9 a 11, případně mini­malistickým Americkým kvartetem F dur a modernistickým kvartetem As dur (1896), jímž se Dvořákovo kvartetní dílo uzavřelo. Kvartety desátý a třináctý se na jednom hudebním nosiči nesetkávají často, proto jsem si jejich dramaturgicky zajímavé spojení vychutnal již při pouhém pohledu na přebal CD. Jeho kvality podtrhuje spíše konkrétní zvukový záznam a vzorový průvodní text, který svou hutnou přehledností a informační hodnotou upozadí nejednu aktuální českou produkci. Nejcennější je přirozeně nahrávka sama, demonstrativně přispívající k aktuálnímu zájmu o Dvořákovo kvartetní dílo, ať již mám na mysli nedávno dokončený souborný projekt Zemlinského kvarteta (Praga Digitals), nebo probíhající projekt němec­kého Voglerova kvarteta (CPO).

Zatímco smetanovským projektem na sebe Bennewitzovi dědici strhli pozornost nespoutaným interpretačním mládím, jejich Dvořák plyne rozvážnými tempy, dýchá velmi jemně odstíněnou dynamikou, zaujme mnoha detaily ve středních hlasech a protihlasech. V obou kvartetech – a oprávněně – akcentují kvartetisté jejich symfonické ambice, lyrický náboj a melancholicky elegická zastavení. Není mnoho nahrávek, které by si vstupní větu Slovanského kvartetu vychutnávaly v tak širokém tempu (11:28) a jemných detailech. Jako když listujete starým fotogra­fickým albem a bojíte se při jeho stáří obracet listy, aby se Vám nerozsypaly pod rukama. Bennewitzovcům se ovšem Dvořákova partitura pod rukama rozhodně neroz­padá, s delikátními agogickými valéry si pohrávají i ve středních větách kvartetu, aby si konečně ve finále rozšafně podupli s Dvořákem tzv. slovanského období.

Snímek skladatelova posledního kvartetu je skvostný: zvukově šťavnatý, dy­namicky co nejjemněji odstíněný, potažený melancholickým flórem v barvách babího léta. Zvláště druhá věta a druhé téma vstupní věty, s nimiž se kvartetisté až mazlí, svědčí o (předčasné?) zralosti kvartetního souboru, který se na rozdíl od živelné­ho Haasova kvarteta (Supraphon 2010) nezpronevěřil svému lyrickému přístupu a zůstal mu věrný v kompozici tak komplexní a instrumentálně ambiciózní, jako je toto Dvořákovo veledílo. Snad jen Kvartetu města Prahy (Deutsche Grammophon/Supraphon 1973) nebo Panochovu kvartetu (Supraphon 1984) se podobně podařilo vybalancovat všechny odstíny 13. smyčcového kvartetu G dur, odhlédnu-li od nedávného, agogicky až sta­rosvětského snímku Zemlinského kvarteta (Praga Digitals 2012), případně virtuózní nahrávky Kvarteta Artemis (Virgin Classics 2003). Posluchači nezbývá, než se těšit na další dvořákovské nahrávky Bennewitzova kvarteta. Nebo si alespoň snímek obratem vyslechnout znovu.

Tip Harmonie a Tip Editora

Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, Štěpán Ježek – housle, Jiří Pinkas – viola, Štěpán Doležal – violoncello). Text: N, A. Nahráno: Hans-Rosbaud-Studio Baden-Baden, 2014/4. Vydáno: 2015. TT: 71.20. DDD. 1 CD SWR Music CD 93.340.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.