čtvrtek, 9. květen 2019

Skvělý záskok na poslední chvíli

Napsal(a) 

Nikolaj Luganskij, foto archiv ČF/Petr Kadlec Nikolaj Luganskijfoto: archiv ČF/Petr Kadlec

Na závěrečném koncertu cyklu FOK Světová klavírní tvorba v sobotu 4. května 2019 měl vystoupit v Rudolfinu Vladimir Ashkenazy se svým synem Vovkou. Umělec však na poslední chvíli ze zdravotních důvodů vystoupení odřekl. FOKu se ovšem podařilo v rekordně krátkém čase sehnat adekvátní náhradu: výtečného ruského pianistu Nikolaje Luganského, jehož umění jsme měli možnost v Praze ocenit před necelými čtyřmi týdny, kdy přednesl v Rudolfinu s Českou filharmonií a Tomášem Netopilem Beethovenův 4. klavírní koncert.

Přestože se jednalo o narychlo dojednaný záskok, Luganskij se při výběru repertoáru ani trochu nešetřil a předložil pražskému publiku pozoruhodný a pečlivě promyšlený program, náročný jak interpretačně, tak posluchačsky. Začal zdánlivě nenápadně, Franckovým Preludiem, fugou a variací op. 18 v klavírní transkripci Harolda Bauera. Křehká poetická skladba plynula klidně, v něžných barvách a s hojnou a nápaditou pedalizací. Franck toto dílo původně napsal pro neobvyklou nástrojovou kombinaci harmonia s klavírem a později ho přetvořil pro sólové varhany, ale mám pocit, že v sólové klavírní verzi to této skladbě sluší nejvíc.

V následujícím bloku hudby Clauda Debussyho – Bergamské suitě a druhém sešitu Images – jsme mohli naplno ocenit Luganského cit pro jemné barevné valéry i jeho jedinečný smysl pro poezii. V Bergamské suitě překvapil umělec svižnějšími tempy obou tanečních vět (Menuetu a Passepied), ve třetí větě – slavném Svitu luny – okouzlil bezkonkurenčními pianissimy a tajuplně světélkujícími melodickými liniemi.

První polovina Luganského recitálu vyvrcholila v Debussyho Images. Už při poslechu měkce probarvené úvodní věty – Zvony pronikají listovím – jsem si připadal, jako bych vstoupil do nějaké imaginární galerie snových impresionistických obrazů. V následující větě, nazvané A luna sestupuje na bývalý chrám, míchal Luganskij barvy s jistotou zkušeného znalce a zároveň s neuvěřitelnou improvizační lehkostí. Vrcholem pianistovy zvukové magie byla závěrečná věta Zlaté rybky, v níž umělec naplno uplatnil svou skvělou lehkou techniku. Barvy v této větě jako by získaly na zářivosti a v překvapivých zvukomalebných efektech nebylo možné vnímat nic jiného než vodu v jejích nejrůznějších proměnách. Mimořádně působivá byla v této skladbě její vizuální složka – Luganského ruce se nad klaviaturou míhaly tak hbitě a s takovou pružností a vláčností, že opravdu evokovaly hrající si zlaté rybky.

Po impresionistické průzračnosti, poetičnosti a bezstarostnosti nabídl Luganskij v druhé polovině svého recitálu hudbu nepoměrně komplikovanější a myšlenkově i výrazově závažnější. Nejprve uvedl dvě sonáty Alexandra Skrjabina, č. 2 gis moll op. 19 a č. 3 fis moll op. 23. Hrál obě tato nesmírně náročná díla se zjevným nadhledem a pochopením, neobyčejně plasticky, v bohatě odstupňovaných dynamických odstínech od sametového pppp po nádherně znělé, téměř orchestrální fortissimo, a s pevnými, zřetelně modelovanými konturami (které dokáže ve Skrjabinově hutné klavírní sazbě „vytáhnout“ jen málokdo). Svůj velký podíl na suverénním celkovém vyznění obou sonát měla klavíristova obdivuhodná technika: i ta nejtěžší místa hrál Luganskij bez zjevné fyzické námahy a i v těch technicky nejzapeklitějších pasážích působil dojmem, že hrát na klavír není vlastně vůbec nic těžkého.

Svůj recitál uzavřel umělec výběrem z Deseti preludií op. 23 Sergeje Rachmaninova. Po dramatických a mnohdy značně potemnělých Skrjabinových sonátách byly tyto skladby balzámem na duši. Tři z nich – čísla 1, 4, 6 – plynuly v pomalých tempech a byly prostě překrásné. V čísle 7 předvedl Luganskij ještě jednou svou báječnou prstovou techniku. Své vystoupení uzavřel oblíbeným „pochodovým“ Preludiem č. 5. Jeho krajní části hrál s velkorysou bravurou a při kouzelné kantiléně ve středním dílu jsem bezděky zatajil dech.

Publikum zcela po právu ocenilo Luganského hru potleskem vstoje. Bylo za něj odměněno třemi přídavky. Nejprve zaznělo půvabné Preludium č. 5 G dur z Rachmaninovových Třinácti preludií op. 32. Po něm Luganskij „vystřelil“ Mouvement z prvního sešitu Debussyho Images – ve strhujícím tempu a s nakažlivým mladistvým odpichem. Na úplný závěr svého večera si umělec nechal Rachmaninovovo Preludium cis moll, op. 3/2. Byl to od něho rafinovaný a přesně zacílený dramaturgický tah: přestože se jedná o jednu z nejhranějších klavírních skladeb a slyšel jsem ji nesčetněkrát v nejrůznějších provedeních, měl jsem toho večera pocit, že ji vlastně vůbec neznám. Luganskij ji hrál naprosto jinak než všichni ostatní – osobitě, nápaditě, a především opravdu úžasně.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.