středa, 29. červen 2011

SF JAZZ Collective - Live 2010: 7th Annual Concert Tour

Napsal(a) 

SF JAZZ Collective - Live 2010: 7th Annual Concert Tour (The Works of Horace Silver) SF JAZZ Collective - Live 2010: 7th Annual Concert Tour (The Works of Horace Silver)

(The Works of Horace Silver)

Miguel Zenón – alt saxofon, Mark Turner – tenor saxofon, Avishai Cohen – trubka, Robin Eubanks – trombón, Stefon Harris – vibrafon, Edward Simon – piano, Matt Penman – kontrabas, Eric Harland – bicí nástroje. Nahráno: live, únor a březen 2010, Evropa a USA. TT: 165: 42. 3CD SFJAZZ.

V roce 1983 vznikla v San Franciscu organizace SFJAZZ, která navzdory intenzivní činnosti v propagaci jazzu, organizování festivalů, kurzů a podobně měla dlouho omezený lokální význam. A naopak o něco mladší obdobná newyorská organizace Jazz at Lincoln Center (1990, s plnou samostatností od 1996) již od svých začátků byla jevem celoamerickým i světovým. Daný stereotyp je typický pro vývoj uplynulých tří desetiletí, kdy newyorská scéna nabývá stále větší relevanci a marginalizuje kdysi silná jazzová centra (včetně Západního pobřeží). Změnu ve vnímání SF JAZZ přinesl rok 2004, kdy vznikla All Stars skupina SF JAZZ Collective .

Zaměření ansámblu vychází z neoklasického konceptu, ale přístup k historickému materiálu je odlišný od postupů používaných v JALC a je vůči „marsalisovské metodě“ nepřímou polemikou. „Kolektiv“ se schází jednou do roka na dva měsíce vždy v pozměněném obsazení a po několikatýdenním cvičení cestuje na americké a evropské turné. Jednotlivé koncerty jsou nahrávány a vycházejí z nich kompilace.

Od roku 2004 SF JAZZ Collective postupně vydal 7 alb, která jsou věnována vždy primárně kompozicím vybrané osobnosti: Ornette Coleman (2004), John Coltrane (2005), Herbie Hancock (2006), Thelonious Monk (2007), Wayne Shorter (2008), či McCoy Tyner (2009). K základním skladbám protagonistů se přidávají původní kompozice zúčastněných hudebníků. Mezinárodní charakter akcentuje i koncept obsazení. V letošním silverovském projektu sice všichni hudebníci momentálně působí v USA (kde většinou přišli studovat na Berklee College), ale se svou domácí scénou udržují čilý kontakt a zůstávají její součástí; jsou tu tak zastoupeny Portoriko (Zenón), Nový Zéland (Penman), Izrael (Cohen) i Venezuela (Simon).

V případě recenzované desky všechny (i nově složené) skladby akceptují v různorodé míře a v různorodých podobách silverovskou inspiraci. Dva příklady za všechny: skladba Avishaie Cohena (není příbuzný se jmenovcem, kontrabasistou) má název Suite for Ward Martin Tavares . Útržkovitě v ní zazní a záhy jsou opuštěny fragmenty typicky silverovských postupů a k dešifrování dedikace je třeba vědět, že Silver se původně jmenoval Horace Ward Martin Tavares Silva . Robin Eubanks ve své skladbě More Than Meets the Ear je příkladem jednak hudební návaznosti na silverovský sound (hardbopové frázování trubky a tenorsaxofonu), ale i jeho rozvinutí do nečekaných soudobých souvislostí. Zaujme proměna nálad a inovativní asymetrické akcentování a uplatnění střídavých meter. Přítomnost Eubankse naznačila, že koncept „kolektivu“ v mnohém připomíná různé formace Davea Hollanda; zejména podobný je koncept nečekaných střídání nálad uvnitř skladby, využívání lichých meter i charakteristický sound dechů s vibrafonem.

Ze Silverových skladeb je na snímku uvedeno osm kusů a časové rozpětí jejich vzniku je 1956 (Señor Blues ) až 1996 (The Lady from Johannesburg ). Když je řeč o repertoáru: je dost zvláštní, že při výběru hráči opomenuli období 1953-55, kdy Silverův vliv na vznik hard bopu a soul jazzu byl nejevidentnější (Nica‘s Dream , Opus de Funk , Doodlin‘ , The Preacher aj.) a na druhé straně se do výběru dostaly málo známé skladby. Při všech invenčních aranžérských postupech zůstává jednotící myšlenkou dokumentování postupů raného hard bopu a jeho nenásilné aplikace do současné podoby jazzu.

Zvláštní (možná neuvědomělý) důraz kladli aranžéři na zvýraznění Silverova vztahu k hudbě Kapverdských ostrovů a to skrze jeho otce, který odtud pocházel. V této souvislosti vyšla zvlášť zdařile úprava Edwarda Simona Song For My Father , kterou rytmicky pozměnil (do 7/4 metra) a vytvořil též prostor pro strhující tenorsaxofonové sólo Marka Turnera . Ve spleti různých stylizací potěšil Stefon Harris tím, že v Cape Verdean Blues zachoval snad nejvěrněji ze všech úprav atmosféru originálu a vnesl do něj jedno z nejlepších sól kompilace. Trojdiskový komplet není titulem, ke kterému by se posluchač často vracel. Kvantitu nabídnuté hudby můžeme pociťovat již za hranicí vnímatelnosti a pokud se posluchač rozhodne vyslechnout celou nabídku, při vší rozmanitosti a invenci se dostaví nuda. Každopádně však v rámci množících se institucionálních projektů SF JAZZ Collective ukazuje cestu, jak historii nenásilně spojit s inovací bez muzejní piety. Navíc okteto shromáždilo skvělé hudebníky a každý z nich se projevil jako kompetentní instrumentalista, skladatel i aranžér. Jsou to osobnosti, na které se v této hudbě spoléhá, když se mluví o její budoucnosti.

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.