čtvrtek, 9. říjen 2003

Sergej Prokofjev: Semjon Kotko

Napsal(a) 

booklet booklet
Semjon Kotko je první Prokofjevovou operou psanou pro sovětské divadlo; přesněji - pro sovětský lid. Skladatel se právě nacházel v situaci navráceného ztraceného syna, byl svědkem událostí, jimiž byl smýkán Dmitrij Šostakovič za operu Lady Macbeth a cítil povinnost vydat se po bludných letech správnou cestou. Zda o její správnosti byl opravdu přesvědčen, nakolik podlehl propagandě a nakolik strachu je těžko soudit; veškerá uvažování tehdy měla mnoho stupňů, stále bylo něco navrch a něco uvnitř a denní konfrontace s rozpory mezi ideály a skutečností vykonávala své. Každopádně se Prokofjev vyslovil, že "si už dlouho přál napsat sovětskou operu, ale stále nemohl najít výchozí bod". Ten mu dodal román Valentina Katajeva Jsem syn pracujícího lidu . Příběh se odehrává roku 1918 na Ukrajině, kde ještě stále zbyly německé jednotky, zasáhly sem však už také události Říjnové revoluce. Jde o boj o lásku s pozadím politického a národnostního boje mezi německými vojáky, bolševiky a reakcionáři, o zradu, intriku a vítězství věrnosti a silné vůle. Pětiaktová opera monumentální délky, závažné party protagonistů, couleur locale, sbory. Kdybychom zaměnili místo děje, jména osob a jejich politickou (stavovskou, národnostní) příslušnost, ocitneme se v dokonale vybudované grand opéra někde v 1. polovině 19. století. Jen hudební řeč je jiná, ale pro úkoly estetiky socialistického realismu se ji zcela zdeformovat nepodařilo. Je samozřejmě hodně vzdálená vášnivé a mysteriózní hudbě Ohnivého anděla i lehce karikující hudbě Tří pomerančů , někde však přece jen stopy dřívějšího Prokofjeva zůstaly. Leckde také dokázal být neústupný a nepřipustil například, aby libreto bylo veršované; podle Katajeva měly totiž rýmy podtrhnout lidový element. Operu měl inscenovat Vsevolod Mejerchold, dřív než se tak stalo byl však zatčen a zemřel nakonec v sovětském vězení. Těžko si dovedeme představit situaci skladatele, obávajícího se napsat disonantní notu, neboť mohla znamenat oprátku. Než se konečně opera dostala 23. června 1940 na jeviště Stanislavského divadla v Moskvě, byla potrefena ještě dalším historickým aktem, totiž podepsáním paktu o neútočení. Najednou nebylo vhodné představovat německé vojáky na jevišti jako negativní postavy. A tak - historie nehistorie - stali se při premiéře z německých vojáků bleskově příslušníci rakouské armády. Dalších dvacet let pak ležela opera v archivu, než byla roku 1960 pořízena rozhlasová nahrávka. Jejím dirigentem byl Michail Žukov , dirigent premiéry z roku 1940. Teprve roku 1970 se objevila opera znovu na jevišti Velkého divadla v Moskvě. Opera a její osudy jsou výmluvným svědectvím doby a jejích zvratů. Nepozastavujme se nad jejím námětem; reagovala na dobové události stejně, jako reagovali operní tvůrci na události francouzské revoluce nebo roku 1848. Její dramatická struktura a hudba jsou dílem zkušeného operního skladatele, pěvcům nabízí vděčné (a nesnadné) role. Byla napsána pro poučení a výchovu socialistického člověka a poučení přináší i dnes - hned o dvojnásobném překrucování výkladu dějin. A jak už se ukázalo mnohokrát - morálně nejsilnější zůstává hudba.

Vydavatel: Chandos / Panther

Stopáž: 77:10+53:27+52:08

Nahráli: N. Gres, T. Janko, T. Antipova, G. Trojsky, USSR Radio Symphony Orchestra, Michail Žukov

Body: 5 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.