čtvrtek, 22. leden 2004

Sergej Prokofjev: Na Dněpru. Písně našich dní

Napsal(a) Vlasta Reittererová

booklet

Také tento snímek obsahuje Prokofjevovy skladby z třicátých let, skladatelova nejplodnějšího období. Celou řadu děl tohoto úseku teprve objevujeme. Balet Na Dněpru op. 51 byl poslední zakázkou Sergeje Ďagileva, jenž se však už pařížské premiéry v prosinci 1932 nedožil. Co bylo výše řečeno o "odtržitelnosti" textu, platí zde o "odtržitelnosti" děje. Námětem je obvyklý milostný trojúhelník, mládenec Sergej však musí být příslušníkem Rudé armády, aby mohl být předveden nový čestný sovětský člověk. Francouzská kritika také označila děj za "extrémě plochý". Ačkoli si Prokofjev byl vědom, že pro balet na Západě není děj nijak podstatný, snažil se jej zde přesto dokonce s didaktickým účelem podsunout - a neuspěl. Hudba je však autonomní a může žít svým vlastním životem. Také zde ovšem zaslechneme široce rozvinuté melodie (scéna Zásnuby), jež později skladatel zúročil ve svém nejslavnějším baletu o milencích veronských. Suita pro mezzosoprán, baryton, sbor a orchestr Písně našich dní op. 76 z roku 1937 (texty Lebeděv-Kumač, Maršak, Dolmatovskij aj.) byla naopak neobyčejně úspěšná. V bookletu se píše: "Všechny části jsou buď v C dur nebo G dur, sloh je melodický, duchaplný, šarmantní a jednoduchý. Je to mnohem účinnější hudba než některé oficiální skladby Šostakovičovy. Pro Prokofjeva bylo psaní oficiální hudby mnohem přirozenější záležitostí. Od Chruščovova vystoupení až do 90. let bohužel nebyla skladba provedena - kvůli zákazu." Nu - ponechme autorovi textu Alexandru Ivaškinovi jeho názor. Ve srovnání s předchozími díly však tato hudba skutečně k nejsilnějším Prokofjevovým dílům nepatří. Zásluhu však nutno opět přičíst Valeriji Poljanskému - jak za poučnou dramaturgii, tak za provedení. Sóla zpívají Viktoria Smolniková a Igor Tarasov .

Vydavatel: Chandos / Panther

Stopáž: 66:32

Nahráli: Ruský státní symfonický orchestr, Sbor Ruského státního symfonického orchestru, Valerij Poljanskij

Body: 4 z 6

Zveřejněno v Recenze

Označeno v

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“