čtvrtek, 15. leden 2004

Sergej Prokofjev: Egyptské noci

Napsal(a) 

booklet booklet
Padesáté výročí úmrtí Sergeje Prokofjeva iniciovalo řadu projektů, které jsou historickou satisfakcí. Zpráva o skladatelově smrti 5. března 1953 byla sovětským tiskem zmíněna jen okrajově. Zcela jej zastínila smrt "nesmrtelného" Soso Džigašviliho, neboli generalissima Stalina, který - to jsou ty paradoxy - zemřel ve stejný den (pokud přece jen ne už dříve. Každopádně byla jeho smrt 5. března přiznána). Prokofjev, který se v polovině třicátých let vrátil po téměř dvaceti letech ve světě natrvalo domů, aby mohl pomáhat budovat sovětskou vlast, byl ke konci života už dávno ocejchován jako nespolehlivý. Jeho smrt, ve dvaašedesáti letech vlastně předčasná, je přičítána také neustálému psychickému tlaku, kterému byl podrobován. Díla, soustředěná na předložené nahrávce, jsou spojena s absurdními dějinami sovětské hudby, jejichž mnohé děje byly donedávna předkládány jako veliká lež. Symfonická skica Podzim vznikla ještě během konzervatorních studií, roku 1934 se k ní skladatel vrátil. Pro Prokofjevovu hudební řeč je její chmurná, meditativní nálada málo typická, probleskuje v ní však charakteristická melodika lyrických ploch jeho pozdějších skladeb. Povědomé tóny zaslechneme i ve scénické hudbě k Shakespearovu Hamletu op. 77 z roku 1938. Jsou to tóny jeho o málo staršího baletu Romeo a Julie : první číslo (Duch Hamletova otce) připomíná Smrt Tybaltovu, druhé číslo (Pochod Claudiův) hudbu k plesu u Kapuletů atd. Čtyři Oféliiny písně a píseň hrobníkova pak rostou z folklorních (víceméně ruských) předpokladů. Scénickou hudbou byla původně i suita Egyptské noci op. 61 . Vznikla pro Tairovovo divadlo roku 1938 a ani zde - přes zjevnou skladatelovu snahu stylizovat se do starověké (z jeho hlediska však spíše barbarsky pojaté) atmosféry doby Antonia, Caesara a Kleopatry (minutový "alarm" bicích, "živočišný" tanec) nezapře Prokofjev na mnohých místech svůj osobní styl v melodice, harmonii, rytmu a instrumentaci. Samozřejmě tento kompromis nepomohl; sovětskému budování se odtažité téma nelíbilo, Tairov sám brzy patřil k zavrženým a tak byla odsouzena i hudba. Z roku 1947 je kantáta Rozkvétej, země mohutná op. 114 na tendenční text Jevgenije Dolmatovského, napsaná k 30. výročí VŘSR. Snad by pro umělecká díla mělo existovat něco na způsob čističky odpadních vod. Skladba je totiž typickým příkladem vítězství hudby nad ideologií. Odmyslíme-li titul, text a dedikaci, získáme slušně vystavěné kantátové dílo, dokonce se skladatel ubránil bombastickému patosu, který se jistě očekával u takových slov jako "Stalin vede nás vpřed. Za vůdcem národ jde. My leninskou jdeme cestou, jak rodina jedna pějeme jemu slávu." Účelem podobnou skladbou je Zdravice Stalinovi op. 85 z roku 1939, skutečně až nestydatě protkaná motivy z Romea a Julie (především jejich milostným duetem), které se střídají s častuškovitými popěvky. Ty skandují text jako "on vše slyší, on vše vidí, jak národ žije a pracuje", zatímco "milostné hudbě veronských milenců" je podložen text "odjela bych do velkého města Moskvy a vyslovila velký dík Josipu Stalinovi". Autorem těchto poetických perel, údajně adaptací lidové poezie, byl A. Mašistov, mimo jiné překladatel z arménštiny do ruštiny a libretista například opery Lva Knippera (1898-1974) Kořeny života . Kuriozní je zejména závěr Prokofjevovy Zdravice: Text "Staline, mnohá příkoří jsi strpěl pro svůj národ, carem porobený, ukázal jsi nám nové cesty, je radost jít jimi s tebou" je zhudebněn jako opakovaná vzestupná a sestupná stupnicová řada sboru, v protipohybu k jeho melodické linii jde stupnice orchestru. Jinotaj, který měl naznačit, jak ony Stalinovy "nové cesty" vedou klikatě? Dramaturgicky neobyčejně zajímavý a poučný snímek je skvěle interpretován Ruským státním symfonickým orchestrem a jeho sborem s dirigentem Valerijem Poljanským (jenž jej také vyprodukoval), sólo zpívají Taťána Šarová a Andrej Baturkin .

Vydavatel: Chandos / Panther

Stopáž: 73:18

Nahráli: Ruský státní symfonický orchestr, Sbor Ruského státního symfonického orchestru, Valerij Poljanskij

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.