pondělí, 1. listopad 2004

Sergej Ljapunov: Symfonie č.2 op. 66

Napsal(a) 

booklet booklet
Hodnota snímku má několik dimenzí. Jednou z nich je pochopitelně hodnota hudby samé. Talent Sergeje Ljapunova (1859-1924) byl objeven Nikolajem Rubinsteinem. Vystudoval klavír a poté skladbu u Sergeje Tanějeva a Petra Iljiče Čajkovského. Vyrostl pod vlivem Balakirevovým a Korsakovovým, studoval lidovou píseň, připravil edici děl Glinkových, koncertní cesty jej zavedly do Německa, rakouské monarchie i Francie, kde se rovněž setkával s nejrůznějšími vlivy. Všechny jsou na jeho symfonii znát, probleskuje zde však také něco, co již směřuje neuvědoměle a nepropracovaně kamsi k odvážným ostrým harmoniím a rytmům Šostakovičovým.

Symfonie č. 2 vznikla roku 1917 a skladatel ji nikdy neslyšel. Na provedení čekala až do roku 1951, kdy ji s Leningradskými filharmoniky provedl Jevgenij Světlanov . Ljapunov zemřel roku 1924 v Paříži, podle dlouho udržované oficiální zprávy na turné. Ve skutečnosti se jednalo o jeden z tragických uměleckých osudů zasažených bolševickou revolucí. Ljapunov se s ní neztotožnil a hledal nové uplatnění v cizině, nejprve v Německu a poté v Paříži, kde roku 1923 otevřel hudební školu pro ruské emigranty. Bohužel nesnáze s adaptací na nové prostředí silně poznamenaly zdraví přesvědčeného ruského vlastence. Zemřel následkem srdečního záchvatu několik hodin před ohlášeným recitálem ze svých vlastních skladeb. Tato málo známá okolnost je pravděpodobně jakýmsi vysvětlením grafické podoby bookletu, i když se pro mne jedná o vazbu velmi vzdálenou a s hudbou samou nemá žádnou souvislost. Ljapunovova symfonie neobsahuje (alespoň ne zveřejněný) programní podtext, je vytvořena na klasickém symfonickém půdoryse a uplatňuje široké rozpětí nálad, motivů a rytmů, romantického rozmachu i lyriky ve stylu Čajkovského, místy problesknou orientálně zabarvené melodie, užívané Korsakovem a podobně. Symfonie poněkud trpí bezradností v propojení těchto různorodých prvků, skladatel se nevyhnul plochám, v nichž drobí základní nápad v nesčetných sekvencích, i postupům zcela banálním. Ty zcela převažují ve finální větě, která v symfonickém cyklu obvykle představuje nejtěžší oříšek. První věta je skladebně nejodvážnější, i když je v ní rozpor mezi "chtěným" a "dovoleným" patrně nejmarkantnější. Rozhodně se však jedná o zajímavé doplnění znalostí o symfonické tvorbě počátku dvacátého století.

Další dimenzí snímku je osobnost realizátora, dirigenta Jevgenije Světlanova, jehož osud se v něčem kryje s osudem Ljapunovovým. Světlanov (nar. 1928) byl od roku 1962 po čtyřicet let dirigentem Ruského státního symfonického orchestru, s nímž nastudoval ohromující repertoár. Roku 1999 byl propuštěn, "exkomunikován", jak to sám nazval. Již před tím narážel ve své vlasti na potíže a nakonec mu zde byla činnost zcela znemožněna. V bookletu je připojeno Světlanovovo vyjádření k této situaci, která nemá sice souvislost s realizací nahrávky s francouzským rozhlasovým orchestrem, pro Světlanova však zjevně představovala až do konce života existenční trauma. Na jeho webové stránce (www.svetlanov-evgeny.com) lze k této kauze nalézt dirigentův otevřený dopis Vladimíru Putinovi ze 17. dubna 2000. Bránil se marně. Na rozdíl od Ljapunova mu však bylo "dopřáno" zemřít doma, v noci ze 3. na 4. května 2002 v Moskvě. Vladimír Putin jej pak označil za jednoho z posledních gigantů ruské kultury. Poslech Ljapunovovy symfonie s tímto pozadím pak dostává třetí dimenzi.

Vydavatel: CD NaĘve / Classic

Stopáž: 61:57

Nahráli: Helène Collerette - housle, Orchestre philharmonique de Radio France, Jevgenij Světlanov

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.