pondělí, 8. červenec 2002

Salif Keita: Moffou

Napsal(a) 

booklet booklet
Už žádné samply a rockově dunivý zvuk v režii livingcolourského kytaristy Vernona Reida jako na předcházejícím albu Papa; po ultramoderním afropopu tentokrát ani vidu ani slechu - jeden z největších afrických zpěváků všech dob, Salif Keita z Mali, při svých pouštních meditacích usoudil, že je na čase opět pokleknout před duchy džungle a rozeznít starobylé vesnické harfy. Třiapadesátiletý černošský albín tak stvořil hudbu, o níž nemůže být pochyb: láme s ní své vlastní dějiny a dokládá, že návrat k akustickým kořenům představuje v současné africké hudbě trend, s nímž se ztotožnila už celá řada výjimečných osobností: převážně s nástroji svých předků to zkusila křehká Rokia Traore z Mali, hráč na koru Toumani Diabate s americkým bluesmanem Taj Mahalem, či dávný Keitův spoluhráč ve skupině Rail Band, kytarista Djelimandy Tounkara a album Missing You (Mi Yeewnii) od Senegalce Baaba Maala se dokonce stalo vítězem loňského, historicky prvního udílení cen world music pod patronací BBC Radio 3.

U Moffou se nepochybně jedná o naprosto úžasnou esenci dosavadní Keitovy kariéry, přičemž i při tak rázném odstřižení od nejrůznějších studiových mašinek necítil potřebu hodit jen tak za hlavu málem polovinu života stráveného v Paříži. To když do reje afrických zvukově nedostižných harf a bubínků zcela přirozeně zapadne i francouzsky rozpustilý akordeon Benoita Urbaina ; nejvíc snad v úvodní skladbě Yamore , jejíž výrazně kosmopolitní kolorit doplňuje i slavná zpěvačka Cesaria Evora z Kapverdských ostrovů, pianista Arnaud Devos nebo proslulý perkusista Mino Cinelu .

S termínem africký akustický funk mají problém nezasvěcení i pochybovači. Alespoň do té doby, než na vlastní kůži zjistí, že příval té neskutečné energie, která bez problému dokáže uhranout a vysát z vás většinu středoevropských tanečních předsudků, se odvíjí od strun pulsující šestistrunné harfy kamele n'goni nebo loutny n'goni uprostřed správně rozhycované artilérie perkusí, z nichž například tama neboli talking drum stojí často na pomezí mezi rytmickým a melodickým nástrojem. No a samozřejmě málokterý zpěvák z Mali se obejde bez ječivých sboristek, svými hlasy chvíli málem vraždících, jindy vlnivě ukolébavajících. Navíc - o těch Keitových jdou po celé Západní Africe doslova fámy. Vše pak v praxi dokládá skladba Madan , stvrzení úcty a obdivu Salifa Keity k afrobeatovému králi Felu Kutimu.

Řeč musí být i o Keitově dvorním kytaristovi Kante Manfilovi z Guineje, věrném druhovi už z éry legendární kapely Les Ambassadeurs (již na obalu mile připomíná jedna z dobových fotografií). Mantila s akustickou kytarou a kompletní albovou aranží Keitu nejenže nasměroval nazpět domů, ale přišel i s celkovou konstrukcí: dynamický, mnohavrstevný zvuk postavil na geniálním splynutí harf s kytarami; vždyť vedle Manfili na albu účinkuje i jiný dlouhodobě spřízněný superhráč Djelly Moussa Kouyaté a další dva francouzští kytaristé. Tady tiká duše té hudby: zatímco Pařížané si jedou po svém, Afričané už se do strun opírají, jako by šlo o koru nebo n'goni.

Velmi labužnicky zní i příměs steel-drumu (nástroje z tisíce mil vzdálených Malých Antil) do souhry Kouyateho elektrické kytary s n'goni v závěrečné hypnotické skladbě Here a pozornost si také zaslouží jedna kuriozita: zatímco na pod elektrikou se prohýbajícím albu Papa zvonil africký dřevěný balafon mistra Diabateho, který před časem doprovázel v Praze Habiba Koitého, tady ho překvapivě nahradila marimba.

Vpravdě nejkouzelnější a nejvzrušivější okamžiky alba nastávají, když si ke třem skladbám - Iniagige, Souvent a Ana Na Ming - sedne Salif Keita pouze s brilantní kytarou, málem k nerozeznání od kory. To jsou chvíle pro otázku, zdali nejsme svědky částečného přerodu tradičního griota - přičemž Salif Keita nepochází z rodu těchto potulných hudebních kronikářů - v jakéhosi novodobého afrického folkaře; tedy stále ještě vypravěče uhrančivých a melodicky silných, dobou nepolapitelných příběhů, které jinde možná chápou jako píseň, kdežto v Západní Africe v ní slyší nadčasové poselství.

"Kdyby nebesa uměla zpívat, zněla by jako Salif Keita ," neudržel se kdysi jeden anglický novinář. Fenomenální hlas nicméně doznává také změn - čím blíž ke stáří, přerůstá jeho obdivovaná ekvilibristická pružnost v moudrou naléhavost. Oproštěný od civilizačních manýr vrací se obloukem na kozí pastviny z mládí, kde získal svou nepřemožitelnost řvaním na dotěrné opice a sálá emocemi jako nikdy předtím. Naznačuje to i skladba Iniagige , Keitova hlasová exhibice kralující šansoniérsky kontroverznímu albu Sosie z šestadevadesátého roku, z níž nyní sňal její futuristický obal s drtivými údery naprogramovaných bicích. Tady vám dojde veškerá pomíjivost technologických propriet ve srovnání s fascinující, nedohledně proměnlivou prostotou takového zpívání.

A o tom, že to Salif Keita se stěhováním domů myslí vážně, svědčí i název alba Moffou: přečtete si ho na štítě zpěvákova klubu v Bamaku, hlavním městě Mali. Začínající mladé kapely tu prý mají dveře otevřeny od rána do večera.

Vydavatel: Universal Music

Stopáž: 60:42

EAN: 0044001690624

Nahráli: Kante Manfila, Djelly Moussa Kouyaté, Jean-Louis Solans - g, Bruno Lasnier - g, David Aubaile - fl, Benoit Urbain - acc, Arnaud Devos - p, marimba, Olivier Gato - b, Mamadou Kone - calebasse, Adama Kouyate - tama, Souleyman Doumbia - african congas, Mino

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.