úterý, 28. duben 2009

Russell Oberlin - Handel Arias

Napsal(a) 

Russell Oberlin - Handel Arias Russell Oberlin - Handel Arias

(G. F. Händel – Mesiáš, Izrael v Egyptě, Rodelinda, Radamisto, Muzio Scevola)

Russell Oberlin – kontratenor, Baroque Chamber Orchestra, Thomas Dunn. Produkce: I. Horowitz. Text: A, N, F. Nahráno: neuvedeno. Vydáno: 1959. TT: 47:43. ADD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 6541 (Universal Music).

Není reedice jako reedice. Mezi čistě komerčními travestiemi a výběry „z toho nejlepšího“ lze najít i nová vydání „rozebraných“ titulů anebo dávno zapomenuté snímky jedinečných hudebně-historických hodnot. Spíše tu druhou stránku bych akcentoval u předkládané nahrávky Händelových árií v podání amerického kontratenoristy Russella Oberlina . Tento zpěvák patřil (spolu s Alfredem Dellerem) v 50. a 60. letech uplynulého století k „otcům obnovitelům“ kontratenorového zpívání coby sólového oboru. Dlouhohrající desku s Händlovými oratorními a operními áriemi vydal Oberlin koncem 50. let a vytvořil tak základ dlouhé tradice – od té doby téměř každý kontratenorista s většími aspiracemi sáhl po Händelovi jako vděčném dodavateli sólového repertoáru. (Průvodní komentář je vzhledem k těmto všem souvislostem nevhodně poddimenzovaný, zvídavější posluchač bude muset o Oberlinovi hodně pátrat na internetu a v knihovnách). Srovnání se současností, které tento snímek nutně evokuje, je rozhodně zajímavé a velmi poučné. V první řadě zaujme Oberlinův hlas. Jeho barva, naprosto se lišící od většiny dnes známých kontratenorových hlasů, je velmi blízká světlejšímu ženskému altu – nezkušený posluchač rozdíl patrně nezaznamená. Tento pocit ještě zesiluje i celkový vokální projev: pečlivá artikulace, vokalizace, vedení hlasu i celkový výraz mají charakteristické znaky operního belcanta, jak se tradovalo asi do 60. let 20. století. Oberlinovu interpretaci proto lze označit za velmi klasickou, a to jak z hlediska vysokého stupně dokonalosti v rovině technické, tak z hlediska „racionálního“ tlumočení vlastní hudby. To je samozřejmě v souladu s dobovým pohledem na barokní hudbu, zvláště první poloviny 18. století, interpretovanou jako sice bohatě profilovaný nicméně mramorový monument. Tomu odpovídá i hra orchestru s kontrasty v dynamice a základní artikulaci, ale typicky dobově nadosobní, agogicky strojové a hutné. Jestliže anglické oratorní árie dostávají jistou naléhavost Oberlinovou skvělou výslovností, výrazově jsou o trochu rozmanitější – byť s anglosaskými přídechy – árie italské. Výrazová rovina ale asi zároveň přesvědčí nejvíce posluchačů o pokroku, kterého bylo v interpretaci staré hudby od dob Oberlinových dosaženo. Přesto však je na jeho nahrávce stále co obdivovat a o čem přemýšlet. Neměla by proto uniknout nejen milovníkům klasického zpěvu, ale ani těm, kteří se zajímají o cesty interpretace staré hudby.

Body: 4 z 6

Marc Niubò

Ředitel Ústav hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve svém výzkumu se primárně věnuje hudební historiografii, odkrývání minulého, zkoumání skladeb, jejich příběhů, tvůrců, interpretů, kontextů, souvislostí. Jeho dlouhodobým badatelským tématem je italská opera v Praze, badatelsky se také věnuje duchovní hudbě – české i italské, ale primárně v domácím kontextu. Řadě dalších témat, jako např. hudba anglického či španělského baroka, dílo M. A. Charpentiera, W. A. Mozarta, Antonína Dvořáka, otázky provozovací praxe, edičních technik, hudební kritiky, se věnuje spíše příležitostně anebo primárně ve výuce Ústavu hudební vědy.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.