středa, 25. říjen 2017

Rozpačitý debut Kwandžského symfonického orchestru

Napsal(a) 

Kim Hong-Jae a Kwandžský symfonický orchestr Kim Hong-Jae a Kwandžský symfonický orchestr

Nebývá příliš častým jevem, že by k nám zavítal koncertovat jihokorejský symfonický orchestr. V rámci malého evropského turné Kwandžského symfonického orchestru v čele se svým šéfdirigentem Kimem Hong-Jaem se naskytla tahle příležitost i v Praze. Bohužel jejich koncertní plány vyšly až na poslední chvíli, takže propagace u nás nemohla tomuto tělesu poskytnout řádnou pozornost. Výsledkem byla polozaplněná Smetanova síň Obecního domu (22. 10.).

V úvodu večera zazněla skladba jihokorejského skladatele Seonghwana Choiho Arirang Fantasie, která díky své monotématické faktuře díla spíše budila dojem nějakého záchvěvu filmové hudby a pochybnosti nad správným zařazením díla do celkové koncepce programu. Daleko větší očekávání směřovalo k následující skladbě, a to Koncertu pro klavír a orchestr č. 4 G dur Ludwiga van Beethovena, protože k sólovému partu byl přizván vynikající rakouský klavírista Gottlieb Wallisch, který byl také ozdobou celého večera. Jeho interpretační umění se zaměřuje především na Mozarta, Schuberta nebo dokonce i Janáčka. Wallischova hra Beethovena nebyla tak expresivní či násilná. Jeho přirozený lyrismus a schopnost dát frázím tah a energii se krásně uplatnily především ve druhé větě, která vnesla do sálu velmi niternou atmosféru. Ale i přesto bych si interpretaci Beethovena představoval na větších kontrastech a barevných odstínech. Orchestr bohužel nesplnil nároky doprovodu až tak zdařile. Nejenže chyběla větší kontrastní dynamika, ale dokonce i rytmická artikulace vyzněla příliš fádně a fráze v sólovém partu nenechal dirigent ani pořádně doznít.

Čajkovského Symfonie č. 4 f moll uvedená po pauze pozbyla onu typickou sytě znějící kantilénu, vroucnost a užší nástrojovou propojenost v přebírání si oněch typických melodických motivů, čímž dílo ztratilo svoji plastičnost, energii a tah. Dřevěné dechové nástroje mohly vyznít propracovaněji a virtuózněji, pizzicatová třetí věta mohla být lépe vystavěná a rytmicky pregnantnější. Čtvrtá věta ve svém závěru pozbyla hlubší dramatický účinek a pocitově přinesla jen bouřící se orchestrální zvuk. Zážitek celého koncertu se nedostavil, což by nebylo tak hrozné, jako ostudné momenty některých posluchačů, kteří mezi každými jednotlivými větami tleskali.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.