Rozpačitý debut Kwandžského symfonického orchestru

Nebývá příliš častým jevem, že by k nám zavítal koncertovat jihokorejský symfonický orchestr. V rámci malého evropského turné Kwandžského symfonického orchestru v čele se svým šéfdirigentem Kimem Hong-Jaem se naskytla tahle příležitost i v Praze. Bohužel jejich koncertní plány vyšly až na poslední chvíli, takže propagace u nás nemohla tomuto tělesu poskytnout řádnou pozornost. Výsledkem byla polozaplněná Smetanova síň Obecního domu (22. 10.).

V úvodu večera zazněla skladba jihokorejského skladatele Seonghwana Choiho Arirang Fantasie, která díky své monotématické faktuře díla spíše budila dojem nějakého záchvěvu filmové hudby a pochybnosti nad správným zařazením díla do celkové koncepce programu. Daleko větší očekávání směřovalo k následující skladbě, a to Koncertu pro klavír a orchestr č. 4 G dur Ludwiga van Beethovena, protože k sólovému partu byl přizván vynikající rakouský klavírista Gottlieb Wallisch, který byl také ozdobou celého večera. Jeho interpretační umění se zaměřuje především na Mozarta, Schuberta nebo dokonce i Janáčka. Wallischova hra Beethovena nebyla tak expresivní či násilná. Jeho přirozený lyrismus a schopnost dát frázím tah a energii se krásně uplatnily především ve druhé větě, která vnesla do sálu velmi niternou atmosféru. Ale i přesto bych si interpretaci Beethovena představoval na větších kontrastech a barevných odstínech. Orchestr bohužel nesplnil nároky doprovodu až tak zdařile. Nejenže chyběla větší kontrastní dynamika, ale dokonce i rytmická artikulace vyzněla příliš fádně a fráze v sólovém partu nenechal dirigent ani pořádně doznít.

Čajkovského Symfonie č. 4 f moll uvedená po pauze pozbyla onu typickou sytě znějící kantilénu, vroucnost a užší nástrojovou propojenost v přebírání si oněch typických melodických motivů, čímž dílo ztratilo svoji plastičnost, energii a tah. Dřevěné dechové nástroje mohly vyznít propracovaněji a virtuózněji, pizzicatová třetí věta mohla být lépe vystavěná a rytmicky pregnantnější. Čtvrtá věta ve svém závěru pozbyla hlubší dramatický účinek a pocitově přinesla jen bouřící se orchestrální zvuk. Zážitek celého koncertu se nedostavil, což by nebylo tak hrozné, jako ostudné momenty některých posluchačů, kteří mezi každými jednotlivými větami tleskali.

Sdílet článek: