Robert Schumann – Symfonie č. 2 C dur op. 61 a 3 Es dur op. 97 Rýnská – Felix Mendelssohn-Bartholdy – Symfonie č. 3 a moll op. 56 Skotská a č. 4 A dur op. 90 Italská

London Philharmonic Orchestra, Franz Welser-Möst. Produkce: Simon Woods, John Fraser. Text: A, N. Nahráno: 1991 až 1992, Abbey Road, Blackheath Concert Halls, Londýn . Vydáno: 2008. TT: 73:36, 66:27. DDD. 2 CD EMI Records Ltd. 5 20954 2 9 (EMI).

Předesílám, že jde o těleso se všemi atributy nadprůměru, ve své kategorii standardní úrovně. Už nejednou jsme se přesvědčili, že v případě skladeb, které jsou stále znovu a znovu nahrávány a vstupují do nelítostné konkurence desítek nahrávek jiných, to mnohdy zdaleka nestačí. Při našich možnostech vybírat si z desítek nahrávek je natáčení známých děl vlastně určitým handicapem. Londýnská filharmonie patří mezi čtveřici špičkových a těžko rozeznatelných orchestrů britské metropole. Po poslechu tohoto alba se domnívám, že určité nuance přece jenom existují, čili posuzováno skutečně nejnáročnějšími měřítky dospíváme k poznání, že tento orchestr při všech svých kvalitách za svými londýnskými tvrdými konkurenty přece jenom nepatrně pokulhává. Samozřejmě záleží na muži taktovky. Franz Welser-Möst , od roku 2010 první hudební osobnost města Vídně, se zde představuje jako typ spíše konzervativnější, bazírující více na technickém vyprecizování detailů než na hledání výrazových fines, jež by nejednu pasáž osvobodily od určitých statičností a stereotypních klišé.

V Schumannových symfoniích vycházejí velmi šťastně lyrické pasáže – například volná věta 2. symfonie je jednou z nejzdařilejších ze všech nahrávek vůbec. Jinak je tomu však s ostatními větami, které mnohdy působí velmi střídmě a nejednou probouzejí známé otazníky nad některými místy Schumannových partitur, jež vyžadují dynamičtější přístup. Hovoří se dokonce o méně barvité Schumannově instrumentaci. Přesto některé nahrávky – ovšem díky aktivnější interpretaci – tento fakt zpochybňují. Mnohem přesvědčivější než Welser-Möst jsou Bernstein, Kubelík, Levine a řada dalších dirigentů. 2. věta (Scherzo) 2. symfonie například postrádá vtip a úsměv. Na druhé straně pak naopak příjemně pohladí hebké předávky v 2. triu této věty! O to lépe ovšem vyjde vlastní závěr, kde dirigent zvuk přece jenom otevře a bez velkých problémů tak celé dílo završí. Stejně tak je tomu v závěru 3. symfonie . Mohutná polyfonní sazba vychází velmi dynamicky, s monumentalitou a závažností. Vrchol má potom znamenitý.

Vzhledem ke zmiňovaným atributům vyšla ze všech symfonií asi nejlépe Mendelssohnova Skotská . Je ostatně „nejromantičtější“ a z hlediska tématických invencí nejvděčnější. Lze si povšimnout i některých velmi působivých detailů – například zvýraznění protihlasů v hlubokých smyčcích při repríze v 1. větě. Londýnským filharmonikům se daří monumentalita, proto závěr celého díla vychází velmi přesvědčivě. Italská symfonie je zahraná seriózně, ovšem bez ambicí přijít s nějakým osobitým pojetím. Zatěžkanější výraz více slouží volné větě, která je romantickým malebným obrazem, zatímco 1. větě chybí větší spád. V triu třetí věty však nemůžeme přeslechnout precizně hrající lesní rohy – takto je můžeme slyšet skutečně jen málokdy! Saltarello nemá dle očekávání onen odpich, na jaký jsme zvyklí. Relativně pomalejší tempo je sice vzhledem k identitě tance spíše správné, avšak celkový výraz by mohl být zvláště v detailech dynamičtější a méně zatěžkaný. Takto chybí slavné koncovce větší spád a přesvědčivější završení. Z hlediska technického a zvukového je ovšem vše precizní!

Přednost tohoto alba spočívá spíše v dramaturgii než v interpretačním přínosu. V jednom albu máme k dispozici výběr základních symfonií německého romantismu předbrahmsovské epochy. Zajímá-li nás však větší a nápaditější přínos interpretační, sáhneme asi po jiné nahrávce.

Body: 4 z 6

Sdílet článek: