středa, 12. říjen 2016

Říjnový Tip Harmonie: Ariadna Bohuslava Martinů

Napsal(a) 

„Jsi obraz mého štěstí a to štěstí tě zabije.“ Stejně jako se z těchto dvou veršů ze hry Le Voyage de Thésée francouzského dramatika George Neveux může vynořit několik rovin – milostné drama, mytologická předtucha, surrealistická zkratka – tak i Ariadna Bohuslava Martinů při své nekomplikovanosti a hravosti během necelé třičtvrtěhodinky hudby s grácií naservíruje posluchači všechno, co by mohl od opery očekávat. Mystický dotek smrti a boj o život i sám proti sobě, tajemství začátku milostného vztahu a nenávratnost jeho konce, lamento opuštěné hrdinky, to vše v neoklasickém balíčku, který při každé vteřině poslechu dává jasně najevo, že se jedná o Martinů na vrcholu invence.

Během náročné práce na Řeckých pašijích si Martinů v létě 1958 podle svých slov odpočinul u kompozice Ariadny, jednoaktovky, k níž napsal libreto podle hry zmíněného Goergese Neveux. Jeho látku použil už dříve, ve 30. letech jako předlohu pro surrealistickou Juliette, tentokrát sáhl po hře, ve které se Neveux po svém zhostil bájné Ariadny na Naxu. Théseus si v Neveuxově dramatu v klíčovém okamžiku boje s Minotaurem uvědomí, že bojuje s alter egem, se svým já podlehnuvším lásce k ženě (čímž se z klasické řecké báje stává látka lákavá pro Martinů a jeho hru s lidským nitrem).

V konkurenci větších a závažnějších oper Martinů se Ariadně dosud nedostalo příliš pozornosti. Poslední nahrávkou, která se dostala na trh, bylo supraphonské vydání v provedení Václava Neumanna v roce 1987 (tatáž podruhé vydána ještě roku 2000) s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a sólisty Celine Lindsey, Richardem Novákem nebo Miroslavem Koppem. Záznam je to skvělý, neumannovsky romantický, vřelý, s výbornými pěveckými výkony (občas zaráží snad jen špatná francouzština některých sólistů, která by v dnešním nahrávacím průmyslu neobstála). Po téměř třiceti letech se ale dostává na trh nová nahrávka, kterou se svými Essenskými filharmoniky nahrál živě Tomáš Netopil, jenž dirigoval i poslední uvedení Ariadny v pražském Národním divadle v roce 2010 (kvůli tehdejším škrtům pouze koncertní).

Geniální partitura má v Netopilově pojetí drive i lehkost, říz ostrých přechodů, je ve výrazu střízlivější než Neumannova, čímž se dostává blíž k estetice Martinů. Nevznáší se tolik v romantických obloucích, ale zachovává strukturu uzavřených čísel, akcentuje předěly ploch, libuje si v kontrastech, které procházejí všemi složkami Martinů partitury. Jako například po lamentu Ariadny, jediné árii opery, která tvoří celou její čtvrtinu, a v níž se antická heroina s noblesou loučí se životem: „A jestli musím zemřít, zemřu šťastná, protože ten, koho jsem milovala, byl král Théseus.“ Dozní poslední tóny a Martinů se vrací k rozpustilému motivu úvodní Sinfonie, který přejímá zvonkohra (!). Jako kdyby právě dozníval taneček dvou porcelánových slůňat, ne život hlavní hrdinky. Což ale pod rukama Tomáše Netopila nezní jako výsměch, je to „jen“ typický martinůovský nadhled, který navíc dodává této jednoaktovce tak lákavou příchuť. Se stejným nadhledem, zároveň divadelností a vkusem zpívá Ariadnu sopranistka Simona Šaturová. Part Ariadny vyžaduje koloraturní a zároveň charakterní soprán, není psán v první řadě efektně (ačkoliv obsahuje několik typicky koloraturních pasáží), ale klade velké nároky na frázování, které nemilosrdně odhalí, jaké má zpěvačka technické rezervy a nutno říct, že si nedovedu představit lepší česko-slovenskou interpretku než právě paní Šaturovou s její lehkostí a technickou bravurou. Skvělí jsou i všichni ostatní zpěváci v čele s Théseem, rumunským basbarytonistou Zoltánem Nagym, tvárným a zvukově lahodným (vtipnou výjimkou je několik frází mužského ansámblu s totální rytmickou i melodickou neshodou – důkaz živého nahrávání...).

Zdálo by se až ostudné mluvit o Martinů Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271, jako o doplňku, v tomhle případě ale nelze použít výstižnějšího označení. Vydavatelství Suraphon i Tomáš Netopil, z jehož iniciativy nahrávka vzešla, mluví především o záměru natočit Ariadnu, ke které se upírá veškerá pozornost. Dvojkoncert nahraný Essenskými filharmoniky a Ivem Kahánkem ale rozhodně za důkladný poslech stojí. Jen se může stát, že než se k němu dostanete, pustíte si Ariadnu znovu a znovu a budete ji opouštět s ještě těžším srdcem než Théseus.

Tip Harmonie + Tip Editora

Simona Šaturová – soprán, Zoltán Nagy – baryton, Baurzhan Anderzhanov – bas, Abdellah Lasri – tenor, Tijl Faveyts – bas, Theater Essen Choir Soloists, Ivo Kahánek – klavír, Essener Philharmoniker, Tomáš Netopil – dirigent. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 2014, 2015, Alfred Krupp Saal, Essen. Vydáno: 2016. TT: 66:00. 1 CD Supraphon SU 4205-2.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.