Michael Volle, Günther Groissböck, Matti Salminen, Christopher Ventris, Rolf Haunstein, Yvonne Naef, Chor der Oper Zürich, Zusatzchor der Oper Zürich, Orchester der Oper Zürich, Bernard Haitink – dirigent. Režie: Hans Hollmann. Text: A, N, F. Nahráno: 4/2007, Opernhaus Zürich, Zürich. Vydáno: 2008. TT: 106:00, 148:00. Obraz. formát: NTSC Colour 16:9, PAL Compatible, High Definiton. Zvuk. formát: PCM Stereo DTS 5.0, Surround Sound. 2 DVD Deutsche Grammophon 073 4407 (Universal Music).
Poslední opera Richarda Wagnera je vyvrcholením autorových celoživotních snah o spojení všech umění, takzvaného Gesamtkunstwerku. Skladatel na sklonku života cítil však především potřebu vyjádřit touhu po smíření a věčném klidu, což vše mohl uplatnit při zpracování legendy ze středověké poezie Wolframa von Eschenbacha z počátku 13. století. Je známo, že téma Parsifala zajímalo Wagnera dlouhá léta, ale byla tu jiná naléhavější, mimo jiné monumentální Prsten Nibelungův. Parsifal byl jako třinácté jevištní dílo premiérován až rok před skladatelovou smrtí roku 1882 v Bayreuthu s ohromným úspěchem, i když – anebo právě proto – autor sám jej ani nenazval operou, ale „zásvětní slavnostní hrou“. Námět Parsifala vychází z legendy o rytířích svatého Grálu, kde pouze mladická nevinnost Parsifalova může soupeřit s věčným zlem. Spletitý a ponurý děj byl v této inscenaci Opery Zürich zasazen do zcela mimořádného a unikátního prostředí. Minimalistická scéna Hanse Hoffera je natolik sofistikovaná a nadčasová, že umocňuje děj i bez zbytečného historizujícího balastu. Kostýmy jsou velmi střídmé v současném stylu, scéna téměř prázdná, ale s velmi významnou světelnou složkou. Ve 2. dějství sice kouzelnou zahradu s vílami oživují barvy, ale vše je zcela náznakové a symbolické, v plném souladu se symbolismem Wagnerovým. Hlavním předpokladem úspěchu curyšského představení náročného čtyřhodinového díla z jara roku 2007 (navazovalo na téměř stoleté výročí zdejšího prvního uvedení Parsifala mimo Bayreuth) bylo ovšem mimořádně precizní a úchvatné nastudování dirigentem Bernadem Haitinkem, který se tak vrátil po dlouhých pěti letech opět k operní práci. Nejenže není třeba šetřit superlativy při hodnocení Haitinkovy interpretace v orchestrální části, také výběr sólistů v čele s Christopherem Ventrisem v roli Parsifala a Mattim Salminenem jako Gurnemanzem snese ta nejvyšší měřítka. Skloubit Wagnerův nepřetržitý tok hudby s téměř statickými postavami a sbory tak, aby výsledek uchvátil v každém okamžiku jakoby nekončícího příběhu skutečně bylo náročné. Pečlivá příprava a spolupráce na úrovni, o níž si můžeme nechat jen zdát, zanechává silný dojem přesně v duchu Wagnerově – pouze bezchybné propojení umění hudebního, slovesného, výtvarného a pohybového může zprostředkovat všeobjímající myšlenky o očišťující síle lásky v tom nejvyšším slova smyslu.
Body: 5 z 6
