Jonas Kaufmann – tenor, Anja Harteros – soprán, Wolfgang Koch – baryton, Michaela Schuster – mezzosoprán, Christof Fischesser – bas, Evgeny Nikitin – baryton. Bayerisches Staatsorchester, Kent Nagano – dirigent. Produkce: Norman Patocka. Text: A, N, F. Nahráno: červenec 2009. Vydáno 2010. TT: 207 min. Zvuk: LPCM Stereo, DTS Digital 5.1. Surround. 2 DVD Decca 074 3387 (Universal Music).
Tato nahrávka Lohengrina zachycuje nejžádanější a zřejmě nejpozoruhodnější současné obsazení ústřední dvojice postav, kterými jsou Jonas Kaufmann v titulní roli a Anja Harteros v roli Elsy. Ukazuje také vysokou úroveň Orchestru Bavorské státní opery , ale také přetrvávající a pro mě nepochopitelný trend kazit romantické opery rádoby civilní současností. Shlédneme-li totiž režii Richarda Jonese , zjistíme, že mystickému kouzlu opery na scéně neodpovídá vůbec nic: děj se odehrává na staveništi, Elsa má první dvě dějství slušivé montérky a Lohengrin přichází na scénu v civilním triku a s labutí v náručí. Celý jeho příjezd v prvním dějství se řeší pouze nasvícením scény, kde ale všichni stojí na železném mostě. Předmanželské štěstí Elsy a Lohengrina je pak symbolizováno tím, že si z úhledných cihel začnou stavět vysněný domeček, a začátkem 3. dějství ho už i zařizují, vše jako vystřižené z katalogu firmy IKEA (Lohengrin přece má mít nějaké severské inspirace, že?). Tradiční bolestí všech aktualizací tohoto typu je, že některé zápletky stojí na přesných (ovšem středověkých) atributech, jako například souboj v 1. dějství i zmíněná labuť. Celá inscenace tak kolísá mezi parodií a nudnou civilní každodenností. Samozřejmě, ne všechno ve Wagnerovi se musí brát smrtelně vážně a je v něčem sympatické, že i přední německá scéna si dovede vystřelit z kultovního skladatele. Ale celkově se člověk stejně ptá, proč se na toto má dívat. Výsledný dojem je o to paradoxnější či smutnější, že po hudební stránce je to skutečně jeden z vrcholů dnešních operních scén. Jonas Kaufmann zpíval letos Lohengrina v Bayreuthu při premiéře nové, pravda, ještě absurdnější inscenace. Jeho hlas je hrdinsky temný, ale je schopen mnoha lyrických proměn, není to typický kovový heldentenor. Typově se hodí vlastně více na Tannhäusera než na ušlechtilého grálského rytíře, ale to mu dává možnost rozehrát všechny psychologické vztahy k Else. Ta je v podání Anji Harteros okouzlující čistou bytostí s mladistvě svěžím, ale velmi mocným hlasem – a v každém dalším výjevu jako by výrazová škála rostla. Vedle těchto dvou hvězdných představitelů se ale velmi dobře drží všichni ostatní. Wolfgang Koch v roli Telramunda a Michaela Schuster v roli Ortrudy, stejně jako Christof Fischesser v roli krále Jindřicha – to všechno jsou výkony světových parametrů. Kent Nagano , současný hudební ředitel Bavorské stání opery, je mistr detailní zvukové práce a charismatického klidu. Kde je ubráno na patosu, tam je přidáno na zvukových nuancích. Má takovéto divadlo zapotřebí vymýšlet rádoby moderní inscenace, které ve své podstatě už dávno nikoho neprovokují?
Body: 3 z 6
