úterý, 24. únor 2004

Richard Strauss: Orchestrální dílo, vol. 7

Napsal(a) 

booklet booklet
Postavit vedle sebe mladistvá a zralá díla není dramaturgicky nic překvapivě objevného; důvodem bývá snaha po repertoárové obměně, výsledkem může být dokonce zrovnoprávnění málo hrané skladby se skladbami v repertoáru zafixovanými. Podobný postup dává také možnost blíže poznat skladatelův tvůrčí vývoj. Tak se čas od času objevují v programech i rané "absolutní" skladby později povýtce "programního" skladatele Richarda Strausse. Hornisté rádi hrají jeho koncert, cellisté jeho Sonátu op. 6 . Dirigent Davin Zinman zvolil Serenádu pro dechy op. 7 z roku 1882, dílo osmnáctiletého Strausse, a o rok mladší Romanci pro violoncello op. 13 (již měl kdysi - stejně jako Sonátu - v repertoáru náš Hanuš Wihan). Vedle nich postavil Dona Quixota , symfonickou báseň z roku 1897, dílo již zralého skladatele s osobitým hudebním jazykem. Deset hudebních variací postav Cervantesova románu je ilustrováno nejrůznějšími prostředky, v prvé řadě instrumentačními. Formálně se jedná o velkorysou syntézu symfonických variací s programním námětem a instrumentálního koncertu: Quixotovi je přidělen part violoncella, Sanchu Panzovi part violy, Dulcineu představuje koncertantní hoboj. Pro dirigenta a orchestr je straussovská tónomalba velkým úkolem; vyžaduje kompaktní orchestrální zvuk i sólistické výkony, jednotlivé epizody se snadno rozpadají, třičtvrtěhodinová skladba je zkouškou umění detailu i celku. David Zinman i curyšský Tonhalle-Orchestr (včetně obou sólistů - violoncellisty Thomase Grossenbachera a violisty Michela Rouillyho ) našli ke všem třem skladbám adekvátní přístup, jak k oběma mladistvým, tak k velkoplošné partituře Dona Quixota.

Vydavatel: Arte Nova / BMG

Stopáž: 59:05

Nahráli: Thomas Grossenbacher - violoncello, Michael Rouilly - viola, Tonhalle-Orchester Zürich, David Zinman

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.