neděle, 2. červen 2002

Richard Strauss: Friedenstag

Napsal(a) 

booklet booklet
Poslední čtveřice Straussových oper (Den míru , Dafne , Láska Danae a Capriccio ) zůstává dodnes ve stínu jeho operních vrcholů. Ani celovečerní jednoaktovky Den míru (Friedenstag), Dafne (Daphne) a Capriccio , ani tříaktová Láska Danae (Die Liebe der Danae) se v repertoáru příliš neuchytily. První provedení Dne míru a Dafne ovlivnily politické události doby do té míry, že jejich hodnocení dodnes zůstává vztahováno výhradně k těmto souvislostem. Ideu vestfálského míru jako téma nové opery vnukl Straussovi Stefan Zweig, libretista předchozí Mlčenlivé ženy , kolem níž se rozpoutala kampaň, vedoucí k Straussově rezignaci na prezidentskou funkci v Říšské hudební komoře. Straussova spolupráce s židovským libretistou byla škraloupem, ze kterého se vykoupil kompozicí olympijské hymny roku 1936. Zweig nakonec - když se jeho naděje stát se libretistou i další Straussovy opery ukázala marnou - zprostředkoval skladateli seznámení s divadelním historikem Josephem Gregorem, který námět libretisticky zpracoval. Gregor nedosahoval formátu předchozích Straussových libretistů, Hoffmanstahla ani Zweiga, Strauss pochyboval, že k těm "dřevěným figurám" najde vůbec nějakou hudbu a ani on sám (jistě ne bez vlivu atmosféry třicátých let) nebyl osvícen inspirací svých nejlepších let. Vzniklo dílo, v němž se zkušený třiasedmdesátiletý operní skladatel pouze pokusil vzepnout rutině. Najdeme zde sice "straussovsky" budované oblouky, najdeme zde jeho patos a exaltovanou instrumentaci (děj se odehrává v obležené pevnosti posledního dne třicetileté války), najdeme zde však také deklamační styl a velké sborové scény a atmosféru, která se odvolává na vzor revoluční opery 19. století: vědomou analogii k Beethovenovu Fideliovi autor přiznával, hudební stránka upomíná i na velkooperní stádium Wagnerovo. Přijetí a hodnocení díla (premiéra byla 24. 7. 1938 v Mnichově) svědčí o rafinovaném pokrytectví nacistického režimu. Pacifistická idea smíru velitelů nepřátelských armád, kterou Zweig roku 1934 viděl jako "humánní ideu smíření národů" se roku 1938 hodila jako umělecká prezentace "smíru" v podobě právě uskutečněné anexe Rakouska ke Třetí říši. Byl to výklad na hony vzdálený myšlence Zweigově, jistě i Straussově a Gregorově, nicméně slouží jako svědectví prázdnoty frází typu "plameny lásky, vpřed k tobě, duchu, který panuješ" atd., které mohou být použity každým režimem. Opera byla označena za první dílo "zrozené z etosu národního socialismu" a jako taková byla uvedena krátce nato ve Vídni a v Drážďanech. Poté se však situace obrátila a volání po "smíru národů" začalo odporovat nacistické propagandě o vyvolenosti německého národa k vševládě; v tu chvíli se stala pacifistická idea nežádoucí. Není mnoho důvodů, aby se Den míru vracel na operní jeviště. Nejedná se o dílo opomíjené neprávem, jeho základní idea je zabalena do prázdných patetických slov a hudba nese zjevné stopy chtění bez hnacího motoru tvůrčí nutnosti. Je však přesto chvalitebným počinem firmy Deutsche Grammophon, že se rozhodla nahrávku vydat. Seznámení s ní doplní obraz tvůrčího vývoje Richarda Strausse, vývoje opery 20. století a jeho hledání a ztrát. Nahrávce byla věnována mimořádná péče a prvotřídní sólistické obsazení nejen v ústřední dvojici (Albert Dohmen - velitel, Deborah Voigt - Maria, jeho žena). S drážďanským orchestrem a sborem ji připravil Giuseppe Sinopoli . Jeho předčasná nedávná smrt představuje další paradox, s touto operou spjatý: výjimečná nahrávka se tím stává ještě výjimečnější.

Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music

Stopáž: 75:58

Nahráli: Albert Dohmen, Deborah Voigt, Jon Villars aj., Staatsoper Dresden, Staatskapelle Dresden, Giuseppe Sinopoli

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.