sobota, 13. prosinec 2008

Richard Strauss - Elektra

Napsal(a) 

Birgit Nilsson - soprán, Leonie Rysanek - soprán, Mignon Dunn - mezzosoprán, Robert Nagy - tenor, Donald McIntyre - baryton, Metropolitan Opera Choir, David Stivender - sbormistr, Metropolitan Opera Orchestra, James Levine. Režie: Paul Mills. Text: A, N, F. Nahráno: live, 16. 2. 1980, Metropolitan Opera House, New York. Vydáno: 2006. TT: 107:51. Obraz. formát: NTSC/Colour/4:3. Zvuk. formát: PCM Stereo DTS 5.1, Dolby Digital 5.1. 1 DVD Deutsche Grammophon 073 4111 (Universal Music).

Birgit Nilsson debutovala roku 1959 na jevišti Metropolitní opery jako Isolda, roku 1966 pak na této scéně - již jako světová hvězda - poprvé zpívala titulní roli Straussovy Elektry . Role, která je považována za jednu z jejích nejlepších rolí vůbec, však byla na tomto snímku zachycena až roku 1980, ve zpěvaččiných dvaašedesáti letech. Bohužel. Birgit Nilsson se zde představuje stále ještě jako vynikající herečka, její Elektra je žena nabitá vášní nenávisti v každém nervu těla a záchvěvu duše. Pěvecký projev však již - alespoň mé - očekávání nenaplňuje. Na celém výkonu je patrná námaha, vedoucí často k distonování a nepříjemnému forzírování jinak stále ještě velkého hlasu, námaha úžasná a obdivuhodná, Elektra se tu však rozdvojuje v roli samu a v zestárlou zpěvačku (Birgit Nilsson se dva roky poté s jevištěm rozloučila), a dojmu samozřejmě nepomůže ani nemilosrdná kamera. Přitom je zvláštní, že o pouhých osm let mladší Leonie Rysanek (podle kolegyně Birgit Nilsson nejlepší Chrysothemis všech dob) působí stále ještě dívčím dojmem; jí ovšem zase škodí nepatřičný kostým s dlouhým zipem na zádech, který neharmonuje s ostatními stylizovaně historickými kostýmy a výpravou (Rudolf Heinrich ), zvlášť když navíc nemilosrdně vykukují ramínka, která v antice teprve nemají co dělat - v takových případech je skutečně kamera nepřítelem. Nedokážu zkrátka nesrovnávat se zfilmovanou podobou Elektry v režii Götze Friedricha, scéně Josefa Svobody a v hudebním nastudování Karla Böhma z roku 1982, rovněž dostupné na DVD (slavná Chrysothemis Leonie Rysanek zde poprvé strhujícím způsobem ztělesnila Elektru). Ani režie Paula Milse pro mne není s režií Götze Friedricha srovnatelná, a rovněž orchestrální složka v nastudování Jamese Levina v mém hodnocení stojí pod Böhmovou interpretací s Vídeňskými filharmoniky. A snad nejsem předpojatá, když přiznám, že mi ani další představitelé recenzovaného snímku nepřinesli zážitek srovnatelný s těmi, které si obsadil Götz Friedrich. Je samozřejmě vždy rozdíl mezi záznamem divadelního představení a přímou filmovou podobou opery (a často také v neprospěch opery), zde však zeje propast z mnoha důvodů. Dotyčný záznam Elektry z MET je dokument a jako takový by asi měl být chápán. O jeho charakteru ostatně svědčí i záběry publika - nostalgické dojetí pamětníků, kteří Birgit Nilsson zažili v době její největší slávy. Mohu jen opakovat, že ke škodě Elektry (nikoli Birgit Nilsson samé) nebyl takový záznam pořízen dříve, takto jsem měla pocit, jako když jsem v dětství viděla šedesátiletou Galinu Ulanovou tančit ve filmu Prokofjevovu Julii či při posledním pražském vystoupení Alicie Alonso. Čas je hodně nemilosrdný: tanečníci jsou na tom mnohem hůře než zpěváci, a ženy mnohem hůře než muži (nejpomaleji stárnou činoherci). Velké odškodnění nepřichází ani v podobě bonusu - sedmnáct minut ovací po představení Elektry,

vystoupení paní Nilsson k poctě Jamese Levina z roku 1983 (s rovněž velmi problematickou Isoldou) a dva audiozáznamy rozhovorů (1963 a 1993). Pěkný dokument, ale smutný.

Body: 3 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.