Elizabeth Schwarzkopf, Rita Streich, Rudolf Schock, Irmgard Seefried, Alfred Neugebauer ad., Philharmonia Orchestra, Herbert von Karajan, Lovro von Matacic a Otto Ackermann. Produkce: neuvedeno. Text: N, A. Nahráno: 1953 a 1954. Vydáno: 2006. TT: 61:52 + 66:12 + 59:49. ADD. 3 CD Membran Music 223 241-370 (distribuce Bohemian Music Service).
Ucho si musí trochu zvyknout na zvuk, který je přece jen historický, tedy o něco plošší a dutější, ale netrvá dlouho – a půlstoletí stará, nově ošetřená nahrávka Straussovy opery Arianda na Naxu si vás zcela podmaní. Nejen díky dokonalé vyváženosti, splývavosti a bohatosti orchestrálního zvuku, to u Karajanova snímku nepřekvapí, ale také díky pěveckým výkonům. I když ani tato stránka věci samozřejmě nepřekvapuje. Album je vlastně věnováno především sopranistce Elizabeth Schwarzkopf (1915 – 2006), jak o tom svědčí i bonusový třetí disk s ukázkami z dalších oper a s písněmi, doprovázenými stejně jako Ariadna orchestrem Philharmonia . Vedle hlavní představitelky Ariadny jsou na desce operními protagonisty Rita Streich (trochu subretní, ale bezpečně intonující koloraturní sopranistka v roli Zerbinetty, mimo jiné s proslulou jedenáctiminutovu sólovou scénou) a Rudolf Schock (s neunaveným, měkkým, ale dostatečně nosným a suverénním tenorem hrdinného typu). Samotná Schwarzkopfová není typicky dramatický, ale spíše ještě stále lyričtější soprán; zpívávala také Maršálku v Růžovém kavalírovi a další podobné role. Její projev je v úloze Ariadny na snímku z roku 1954 suverénně stylový, jistý, hladký a krásný; zdůrazňuje lyričnost a melodičnost této pozoruhodné opery, která se vymyká některým nejprogresivnějším, v době vzniku (1912) již běžným postupům, a která zůstává hlavně u textové vynalézavosti a u opojného zvuku, vzrušující emocionality a dráždivé apartnosti. Straussova Ariadna, komponovaná na slova Huga von Hofmannstahla, v sobě skrývá několik rovin a možných výkladů. Karajanova nahrávka zůstává v pocitu, který vyvolává, především u toho základního: podtrhuje v zápase mezi dvěma operními typy, jež se v „divadle na divadle“ střetávají, vítězství kultivovaného a náročného umění nad zábavou a povrchností; bez zbytečné rafinovanosti dovádí vše k dokonalému výsledku a účinku – od počátečního chaosu a ironie dochází až ke stupňované apoteóze pozitivních hodnot, současně však dospívá od znázornění reality k ideálům. Přes zmíněnou určitou relativní plochost, uvědomovanou nicméně jen na počátku poslechu, je zvuk nahrávky velmi dobrý. Klid, který je z ní cítit, stejně jako blízkost hlasů u mikrofonu a jejich jednoznačné upřednostnění před orchestrem, prozrazuje a potvrzuje, že pochopitelně nejde o záznam z divadla, ale o studiový snímek. Je na svou dobu dokonalý a ani pro nás (i přes dikci řeči) není něčím, co by bylo možné jen lhostejně evidovat jako historický dokument – zprostředkovává a nabízí jednoznačný interpretační názor mající přímé spojení s meziválečnými německými tradicemi a tedy i se světem, do něhož opera vznikla a patřila.
Body: 5 z 6
