úterý, 20. květen 2008

Richard Galliano feat. Gary Burton - L‘Hymne a L‘Amour

Napsal(a) 

Richard Galliano feat. Gary Burton

L0˜Hymne a L0˜Amour

Richard Galliano - akordeon, Gary Burton - vibrafon, George Mraz - kontrabas, Clarence Penn - bicí. Nahráno: 2006, New York. Vydáno: 2007. TT: 56:09. 1 CD CamJazz

CAM7799 (distribuce 2HP Production).

Pro příznivce nezaměnitelné barvy akordeonu obecně a hry Richarda Galliana zvláště zůstane rok 2007 dlouho v paměti jako nebývale úrodný. Vždyť kdo jiný se může pochlubit přírůstkem šesti nových alb během sedmi měsíců, od února do září?

Richard Galliano (1950) začínal s akordeonem už jako čtyřletý, a i když pak studoval hlavně hru na trombon a kompozici na akademii v Nice, vrátil se k původnímu nástroji a stal se obroditelem staromódního francouzského tance musette. Vdechl mu nový život, podobně jako to učinil na druhé straně Atlantiku a pro jižní polokouli o generaci starší Astor Piazzolla s tradičním argentinským tangem. Ostatně tato paralela není náhodná; jeho skladby tvoří polovinu obsahu alba, jehož titulní melodií je píseň Edith Piaf, L`hymne a l`amour . A aby byla dramaturgie ještě podivnější, zazní zde tak protichůdné opusy jako Sinfonia g moll, BWV 797 J. S. Bacha (zde kupodivu v neurážejícím, svěžím aranžmá) a laciná líbezná hlavní melodie z filmu Il postino (The Postman ), za niž obdržel Luis Enrique Bacalov roku 1995 Oscara. Právě v té době se Galliano dostal do stáje Dreyfus Jazz, pro niž nahrává dodnes. Je potěšující, že po Ronu Carterovi se už před lety stal jeho dalším oblíbeným basistou Jiří Mráz. Ten trpělivě čeká na své první a jediné sólo až do šestého čísla nového projektu, Gallianovy kompozice Para Jobim . Aby však nedošlo k nedorozumění: Mráze na podzimním evropském turné (včetně Prahy) nahradí basista Philippe Aerts.

Věhlas Garyho Burtona má trvale vysokou hodnotu už od angažmá ve skupinách George Shearinga a Stana Getze. Jeho zkušenost s Piazzollovou hudbou dokumentují tři skvělé desky: The New Tango (Montreux 1986, ještě s autorem) a dvě posmrtné, Reunion (1996) a Libertango (1999). Ještě s Piazzollou hrál Burton tehdy a nově i zde Milonga Is ComingOperation Tango , s jeho pozůstalými spoluhráči i nově zde pak Romance del diablo , Soledad a Triunfal .

Cena projektu je spíš v nápadu spojit dvě tak výrazné individuality než v jeho realizaci. Samotný výsledek jejich spolupráce zůstává hodně dlužen jejich obvyklým výkonům, jak je předvádějí na desítkách samostatných alb. Oba navykli své obdivovatele očekávat hru blízko hranice nemožného, zde však hrají sice bezchybně, avšak bez ochoty riskovat, bez jiskření. Komunikace probíhá v nevzrušivé, pohodlné rovině. Co by pro méně zdatné hráče bylo vysněným maximem, je v kontextu jejich produkce odpočinkovou záležitostí. Stačí taková jízda na půl plynu? Máme právo být vždy stejně nároční? To jsou otázky, které si musí položit každý, kdo je jen trochu seznámen s možnostmi protagonistů.

Nemůže být omluvou, že podobně poklidně probíhá jiná hudba s Burtonovou účastí, soundtrack z filmu Afterglow, který je podle všeho milostnou romancí. Když nám však chybí zajisté konejšivý vizuální vjem a soustředíme se jen na tóny, je vnímatel skutečně poněkud neuspokojen. Naopak určitým vysvětlením může být jednoduché papírové srovnání: opravdu plnokrevný, šťavnatý Piazzolla byl na zmíněných předchozích Burtonových deskách obohacen o housle, klavír a kytaru, zatímco zde posloucháme redukované, komorní obsazení.

Lahůdkou a odměnou je však nečekaně ryzí jazzové téma, Waltz for Debby od Billa Evanse.

Body: 3 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.