úterý, 13. listopad 2001

Richard Danielpour: Elegies, Sonnets to Orpheus

Napsal(a) 

Americký poručík Charles von Stade zemřel 10. dubna 1945 v Cáchách, když jeho jeep najel na minu. O šest týdnů později se mladé vdově Sáře narodila v New Jersey dcera Frederica. Nikdy nepoznala svého otce. Stala se světově proslulou mezzosopranistkou. Svou celoživotní rodinnou vykořeněnost se od dětství snažila zahnat matčinými vzpomínkami, starými fotografiemi, čtením otcových dopisů z fronty. Vzklíčila v ní myšlenka nechat tyto dopisy zhudebnit ve formě písňového cyklu. Hudební ředitel Jacksonvillského symfonického orchestru Roger Nierenberg ji podpořil, a tak byla od skladatele Richarda Danielpoura objednána skladba, v níž by baryton volně představoval poručíka von Stade před více než padesáti lety a mezzosopranistka, tedy Frederica von Stade , pak sama sebe dnes. Danielpour hledal dlouhé měsíce básníka, s nímž by spolupracoval, až nakonec našel slečnu Kim Vaeth, která dopisy transformovala a dobásnila do podoby textové předlohy. A tak vznikly Elegies , které teď jsou ve světové premiéře nahrány na CD (spolu s písňovým cyklem Sonnets to Orpheus pro soprán a ansámbl na Rilkeho do angličtiny přeložené texty).

Celá historie vzniku je na Elegies tím nejzajímavějším. Bohužel. Danielpour odvedl profesionální práci, hudba je to dobře udělaná, efektně zinstrumentovaná, nikoho neurážející, pěkně konsonantní, na poslech příjemná, veskrze běžná (duo obou hlasů v oktávách a terciích - proč?). Prostě plyne. Napůl odvar z Brittena, napůl hollywoodská filmovka. V angloamerické soudobé hudbě se tomu říká "successful contemporary music".

Když si odmontuji uši a budu se snažit pojmout projekt v kontextu, tam musím přiznat, že ztráta otců, kteří zmizeli ve vzdálené válce na jiných kontinentech, je zajímavým americkým fenoménem, který si v Evropě asi nedovedeme představit. Mohl by být tedy široce atraktivním tématem. Ovšem nepodařilo se jej umělecky nijak podchytit, pouze pomocí směsi melancholie a vzpomínek na vojenské marše. Tomu odpovídá i výbava bookletu s nakýčovatělými počítačově rozostřenými fotografiemi (zřejmě originálních) dopisů převázaných hedvábnou stuhou mezi rozházenými fialkovými květy... Takto bohužel dopadají umělecká díla, která se zabývají politicky a historicky módními fenomény, ovšem bez hlubšího osobního dotčení. Známe taková i z poslední české produkce, že? Bývají dočasně úspěšná, ovšem... všecka sláva - polní tráva.

Ovšem, ani kritik není netečné monstrum, odolné vůči všem kýčům a citovým návalům. A tak musím říct, že když v závěrečné katarzi zaplavené durovými souzvuky Frederica von Stade zpívá vlastnímu otci "a já ti budu zpívat v ráji" nejen jako interpretka, ale zároveň jako dcera, je to dojemné.

Vydavatel: Sony Music Bonton

Stopáž: 65:27

Nahráli: Frederica von Stade - mezzosoprán, Thomas Hampson - baryton, Ying Huang - soprán*, Perspectives Ensemble*, London Philharmonic Orchestra, Roger Nierenberg

Body: 3 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.