Renée Fleming – soprán, Orchestre Philharmonique de Radio France, Orchestre National de France, Seiji Ozawa, Alan Gilbert – dirigenti. Text: A, N, F. Nahráno: 6. – 10. 7. 2011, Salle Liebermann, Opéra National de Paris, 7. 5. 2009, Théâtre des Champs-Élysées, Paříž. Vydáno 2012. TT 69:10. DDD. 1 CD Decca 478 3500.
„Francouzská“ deska americké sopranistky Renée Fleming zasluhuje obdiv ze všeho nejvíc pro dramaturgii. Ravelova Šeherezáda je v repertoáru ještě vcelku běžnější záležitostí, v poslední době ji slýcháme častěji i na tuzemských koncertech, avšak písně Oliviera Messiaena a Henriho Dutilleuxe takovým případem nejsou ani náhodou. Ani u jednoho z obou autorů nedávné minulosti a současnosti nejde o jednoznačně lehkou, líbivou nebo na první poslech krásnou hudbu. Messiaenovy Poèmes pour Mi (psané ve 30. letech pro jeho první ženu) jsou v harmoniích a v instrumentaci pro autora charakteristicky zabarvené, několikrát má posluchač pocit, že sólový hlas opisuje linku, která by mohla patřit Martenotovým vlnám. Téměř půlhodinový cyklus na vlastní texty, ať už intimně osobní či religiózní, působí ovšem svou specifickou melodikou náročně, v převažujícím vyšším rejstříku doprovodu zvukově nejen nepoeticky, ale až neodbytně. Zdá se, že prosadit tuto hudbu na desku, která se má prodávat, nemohlo být úplně jednoduché – a je jasné, že interpret jen o něco menší „umělecké váhy“ by to sotva u firmy dokázal. Dutilleux (narozen 1916), mistr instrumentace, stylově vcelku nezařaditelný autor, ale přece jen „Francouz“, je zastoupen dvěma staršími krátkými písněmi, ale hlavně cyklem Le Temps l’horloge, který v roce 2009 uvedla Renée Fleming v premiéře. Právě z ní je snímek, zařazený včetně potlesku. Pokud se umělkyně vyznává v textu u desky z toho, jak ji přitahuje a jak ji vyhovuje ve zpěvu francouzština, pak v tomto díle je tomu současně i naopak – autor psal písňový cyklus (komponoval na verše různých básníků) na objednávku přímo pro ni, tedy jistě s konkrétní představou hlasu a projevu. Je zajímavé, že ji evidentně vnímá nikoli jako typ pro lyrickou Dvořákovu Rusalku, jak ji možná setrvačně vidí Češi, ale jako velkou dramatickou umělkyni, jejíž hlas už dávno není jen lyrický. Je to vypjaté, v celkovém pocitu hudebně docela zajímavé zpívání, kantabilní, ovšem nijak tradicionalistické, dostatečně soudobé, místy i s náznaky syrovějšího výrazu na pomezí deklamace. Sólistka má velký prostor pro podchycení mnoha nuancí slov, situací a nálad a využívá tyto možnosti dané partiturou suverénně a do krajnosti. První položkou na desce je ovšem Šeherezáda. Sopranistka podává trojici písní rafinovaně se zkušeností s postavami z oper konce 19. století, s kouzlem svého zvláštního témbru, zprostředkovává je jako skutečná diva. Stručně řečeno, zpívá tuto hudbu o něco povrchněji než hluboce oduševnělá Bernarda Fink na Pražském jaru 2012 a tradičněji než upřímná a vzrušeně emotivní Magdalena Kožená na desce Love and Longing – zpívá ji velkolepým operním způsobem, který je u tak symfonického výrazu (jakkoli jemného), jakým cyklus obdařil skladatel, legitimní. Ravel ať však neklame – deska, zejména kvůli prvním dvěma zmiňovaným skladatelům, vyžaduje velkou ochotu a trvalou pozornost, rozhodně není určena pro pouhý příposlech.
Body: 5 z 6
