čtvrtek, 18. listopad 2010

René Pape - Gods, Kings and Demons (Gounod, Boito, Berlioz, Verdi, Offenbach, Wagner, Rubinstein, Dvořák, Musorgskij)

Napsal(a) 

René Pape - Gods, Kings and Demons (Gounod, Boito, Berlioz, Verdi, Offenbach, Wagner, Rubinstein, Dvořák, Musorgskij) René Pape - Gods, Kings and Demons (Gounod, Boito, Berlioz, Verdi, Offenbach, Wagner, Rubinstein, Dvořák, Musorgskij)

René Pape – bas, Sbor Státní opery v Drážďanech a Staatskapelle Dresden, dirigent Sebastian Weigle. Produkce: Roland Ott a Sid McLauchlan. Text: A, N, F. Nahráno: 2/2008, Lucaskirche, Dresden. Vydáno: 2008. TT: 65:36. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 6408 (distribuce Universal Music).

Pěvec René Pape , dnes čtyřicátník, vzešel z proslulého drážďanského chlapeckého sboru Kreuzchor a někdejšímu východoněmeckému prostředí zůstal věrný i ve svém angažmá – v berlínské Státní opeře. Paralelně se ale už od 90. let odvíjí jeho neokázalá mezinárodní kariéra. Už v roce 1991 byl nejmladším Sarastrem v salcburské Kouzelné flétně, na festival se tam vrací, dostal se do Metropolitní opery a tak dále. Profilová deska, kterou natočil v Drážďanech, je tematizována soustředěním na role „bohů, králů a démonů“. Je tu proto nejen Mefisto ze tří různých hudebních děl, ale také dvě zajímavé, emocemi nabité árie z Rubinsteinovy neznámé opery Démon . Papeho parádní rolí je už dlouho král Filip z Verdiho Dona Carlose . Soudě podle výkonu zaznamenaného na CD vítězí v ní cituplným ztišením, dynamickou jemností; o to víc lze postřehnout, že v závěrečném výrazovém vzepnutí hlas trochu přepíná. Není totiž typický basista – jeho nejvlastnější projev je až překvapivě lyrický s převládající poměrně výrazně barytonovou barvou. V krátkém Wotanově výstupu ze Zlata Rýna , stejně jako pak ve čtvrthodinové bolestné scéně krále Marka z opery Tristan a Isolda , se však stejně překvapivě ozývá temnější barva a zrnitější rejstřík, které dávají tušit, že pěvec dovede najít v pomalém tempu ten správný wagnerovský dlouhodechý klid a přiměřený dramatický patos a že zřejmě bude mít i dostatečnou výdrž na role v tomto specializovaném oboru. Vnáší do něj výraznou kantabilitu. Ta je ostatně charakteristická pro celý jeho profil. Skutečně „démonického“ v Papeho příjemném hlasu totiž zas tak mnoho není. Například proti projevu Bryna Terfela – třeba konkrétně v Mefistovi z Gounodova Fausta – je uhlazený, s menší fantazií. V árii Vodníka z druhého dějství Dvořákovy Rusalky (Běda! Běda!) zaujme zřetelná čeština (i když paradoxně s trochu ruskou dikcí) a pěkná dlouhodechá kantiléna, osudové závažnosti je tu méně. Hodinový recitál vrcholí desetiminutovou scénou smrti Borise Godunova. Je ztvárněna úctyhodně, dojemně, ale plnou dramatickou velikost postavy, jak ji dokáží ztvárnit někteří jiní, plně nepostihuje – i zde je převažující přístup a dojem lyrický. Pape zpívá krásně, jeho hlas je zdravý a otevřený, šíře repertoáru na desce je značná, ale osobitosti by asi mohlo být v jeho zpěvu ještě víc.

Body: 4 z 6

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.