sobota, 18. duben 2009

Rebekka Hartmann

Napsal(a) 

Rebekka Hartmann Rebekka Hartmann

(Bach, Hindemith, Zimmermann)

Rebekka Hartmann – housle. Produkce: Andreas Caemmerer, Felix Gargerle. Text: A, N. Nahráno: 2/2006, Farao studio, München. Vydáno: 2006. TT: 52:30. DDD. CD Farao Classics B 108029 (distribuce Euromusica).

Linie směřující od Bacha přes Hindemitha po Zimmermanna předznamenává vkusové zalíbení „umění polyfonie“. Skladby pro sólové housle, které na své nahrávce představuje německá houslistka Rebekka Hartmann , sjednocuje takzvaný „leitmotiv“ bachovského ideálu. Záměrná volba repertoáru, která ctí chronologickou posloupnost vzniku hudebních děl, je podpořena čistou a průzračnou interpretací chorálního charakteru, což dokládá příjemně vyvážená akustika provedených děl.

Partita II in d moll přináší zpověď Johanna Sebastiana Bacha, jenž ve svém nejšťastnějším období v Köthenu prožívá životní bol nad smrtí své první manželky. Pocity Bachových životních útrap, o kterých houslistka promlouvá v bookletu, se promítají v žalem laděných tónech všech pěti částí. Rebekka Hartmann pojala na základě historicky doložených zpráv osudové rozloučení jako smuteční tanec k poctě zemřelé ženy, který vyjadřuje velmi expresivně a dynamicky. Smířlivě, avšak plné citu zaznívají promyšleně klenuté fráze, jež niterně scelují skladbu v bravurně vystavěný celek. Vnitřní prožitek je pro houslistku důležitým vyjadřovacím prostředkem, o čemž nás přesvědčila i v interpretaci dalších dvou děl. Paul Hindemith vnímal Johanna Sebastiana Bacha jako svůj umělecký idol a v mnohých kompozicích vzdal tomuto velikánovi hold. Nejen skladebně je symbolická návaznost na Bacha znatelná, ale také Rebekka Hartmann zachovává v Hindemithově Sonátě pro housle op. 11 č. 6 stejný styl interpretace a náladový ráz. Snad právě zřejmá slohová či kompoziční sounáležitost vedla houslistku k zachování podobného vyjadřovacího stylu. Ale právě „nová věcnost“ reprezentovaná Paulem Hindemithem by snesla „věcnější“ pulsaci. Pocitové vyjádření však vyvěrá z nitra jedince a promlouvá o temperamentu interpreta. To také plně dokládá závěr nahrávky věnovaný Sonátě pro sólové housle (1951) Bernda Aloise Zimmermanna, kde interpretka skutečně svůj temperament plně využila. V poslední větě dvanáctitónové kompozice se jako scelovací prvek celého kompaktu objevuje motiv vycházející ze jména B-A-C-H, což smysluplně uzavírá linii tří vybraných epoch hudebního umění. Nutno dodat, že logická propojenost tří slohově rozdílných kompozic je podpořena promyšlenou a zvláště vnitřně procítěnou interpretací vynikající houslistky Rebekky Hartmann.

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.