středa, 22. srpen 2012

Rafał Blechacz - Debussy, Szymanowski

Napsal(a) 

Rafał Blechacz - Debussy, Szymanowski Rafał Blechacz - Debussy, Szymanowski

Rafał Blechacz

Debussy, Szymanowski

Rafał Blechacz – klavír. Text: A, N, F. Nahráno 1/2011, Hamburk-Harburg, Friedrich-Ebert-Halle. Vydáno 2012. TT: 62:22. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon DG 477 9548 (Universal Music).

Ve dvaceti vyhrál Chopinovskou soutěž, v šestadvaceti už má na svém kontě čtvrtý projekt u DG. Rafał Blechacz tentokrát zvolil hudbu „blízkou svému srdci“, jak sám uvádí na zadní straně krabičky. Z díla Clauda Debussyho je to repertoár, jenž napovídá, jaké vydání mu stojí v příruční knihovně: podle všeho petersovská edice pojímající Pour le piano, RytinyOstrov radosti . Blechacz se do impresionisty pustil nebojácně, bez barvičkářských předsudků, brilantně a s velkým smyslem pro uplývání času. Ví, kde si počkat, kde vyslovit důležitý detail a kde naopak „přidat do kroku“ a nehledat myšlenkové hloubky tam, kde nejsou (například v neprogramní hudbě prvního cyklu). Jeho forte (jimiž sympaticky šetří a opravdových vrcholů dělá málo) jsou neobyčejně znělá, ale kultivovaná, z čehož posluchač profituje příjemně konejšivým pocitem nevydřeného, samozřejmého mistrovství. Souzvuky se mu nerozpíjejí, nevyrábí barevné skvrny, nýbrž ukázněně buduje souzvukové vertikály: soudím, že toto se nedá naučit, je to podvědomá činnost vlastní velkým hudebním talentům. Ani v technicky a emočně vypjatých pasážích se nenechává opájet sebou samým, všemu je rozumět a posluchač není vláčen na uzdě umělcových nezkrocených vášní. Pianissima jsou pěkná, ale čekal jsem je rafinovanější – Blechacz hraje sice suverénně, ale s úzkostlivou pokorou; nevnucuje nám své pojetí, a tak se mi až zastesklo po nějakém osvěživém, třeba i kontroverzním capricciu... O nástrojové technice není třeba mluvit, je dokonalá, a navíc neokázalá (vkusné, nepřehuštěné ozdoby). Decrescenda jsou občas trochu strmá, dlouhé plochy v nízké dynamice pak občas poněkud statické. Své pianistické umění Polák naplno rozehrál v „koncertní etudě“ Zahrad v dešti , a zejména v Ostrově radosti , v němž nešetří ani klavír, ani Debussyho, jehož sugestivním přednesem potvrdil své postavení na současném světovém klavíristickém kolbišti. Druhou půlku stopáže Blechacz věnoval Karolovi Szymanowskému, „polskému Debussymu“. Když jsem repertoár uviděl na obalu CD, byl jsem rozhodnut ho a priori pochválit jak za sympatický patriotismus, tak za dramaturgickou odvahu. Věc má ale háček. Klavírista si z díla svého krajana vybral Preludium a fugu cis moll (1909) a První sonátu c moll , op. 8 (1904), dvě rané skladby, jež mají v zásadě společné znaky: neskrývané chopinismy, přehuštěnou sazbu (je tam často opravdu „moc not“, řečeno termínem filmu Amadeus), leckdy až okázale vnějškový (byť zkušený a zvládnutý) akcent na virtuózní nástrojovou techniku, lehce podvázanou primární invenci, jež je úporně kompenzována kompoziční technikou, zvláště veleumným regerovským kontrapunktem. První skladba je pozoruhodná alespoň pikantním fugovým tématem se zmenšenou kvartou, avšak rozsáhlá sonáta 22letého skladatele je sice opravdu úctyhodnou virtuózní a kompoziční exhibicí se všemi výdobytky moderní nástrojové techniky (včetně laciných glissand) a s vrcholem v olbřímí fuze, ale pochybuji, že si ji ještě někdy dobrovolně pustím. Rafała Blechacze hluboce obdivuji za bezchybný a zaujatý studiový výkon, nejspíš je exhibiční poetika této hudby blízká jeho mládí, ale nejsem si jist, zda velkému Szymanowskému udělal s těmito nezralými díly za hranicemi Polska dobrou službu. Sám nosič mě příliš nenadchl ani graficky (nezaostřená Blechaczova fotka na titulu je asi „uměním“ sui generis), ani vybavením, jež odráží aktuální obecnou ekonomickou nepohodu. Německý text, jakási předčasná oslavná recenze místo standardní výkladové studie, již by si aspoň nikoli všeobecně známý Szymanowski určitě zasloužil, je dále překládán (pryč jsou doby původních úvah ve všech světových jazycích), dokumentace je nedbalá (chybí roky vzniku děl, údaj o použitém klavíru, u sonáty chybí, že je skladatelovou první, takže neznalý posluchač neví, že napsal i jiné). Beztak nedlouhého celkového času (62 minut) se „dosáhlo“ tak, že k minutáži každé jednotlivé věty zvukař připočítal po nich následující pauzy (až 17 vteřin!). Hudebnímu režisérovi slovutné DG kupodivu nevadilo ani neelegantní „mňoukání“ dusítek na konci skladeb.

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.