Radost skrze klavíry

Film Jakuba Zahradníka a Jana Senia nazvaný Piano na Křižovatce přináší několikerou radost. Diváky těší skvělá hudba, sestava prvotřídních interpretů, pohled na krásné nástroje, a taky občasný humor, který snímkem probleskuje. Především nás ale přivádí k zamyšlení nad tím, jak obrovskou roli má muzika v překonávání složitých situací. Že je to právě ona, která tu s námi je a nikdy nezklame. Můžeme ji aktivně provozovat, pouštět z přehrávačů, rádia či televize, nebo zajít na koncert, a vždycky nás potěší.

Děj filmu je jednoduchý. Jakub Zahradník je kvůli covidu nucen zavřít svoji pianotéku, čímž samozřejmě končí i zdejší koncerty a setkávání muzikantů. Hudba si však své milovníky najde, a když je to potřeba, dostane se k nim i méně obvyklými cestami. Muzikanti nemůžou koncertovat, ale mohou například testovat klavíry určené k prodeji. Ve filmu hraje hlavní roli křídlo značky Blüthner, které stojí v krásném prostoru dřívějšího kostela, dnes kulturního a společenského centra zvaného Pražská křižovatka na Starém Městě v Praze. Struny klavíru postupně rozeznívají Igor Ardašev, Karel Košárek, Jitka Čechová, Tomáš Víšek a Martin Kasík. Mistrovské „testy“, ve skutečnosti brilantní provedení děl především českých autorů, sleduje zpovzdálí majitel pianotéky, a tedy zčásti i obchodník Jakub Zahradník. Je zjevně dojatý, a je jasné, že o prodej nástroje už ani nejde. Jde o nádhernou muziku v prvotřídním provedení, která navíc zní v překrásném prostředí. Zmínění špičkoví klavíristé ve filmu rozeznívají i další nástroje, ať už jde o křídla nebo pianina. Navíc osvědčují i herecký talent. Například Igor Ardašev si střihl roli bezradného pianisty hledajícího ve vylidněném historickém centru hlavního města Pražskou křižovatku, a Tomáš Víšek exceluje coby barman v pražském Jazz Docku. Muzikanti zabývající se převážně takzvanou vážnou hudbou si dokáží dělat legraci sami ze sebe, což je samozřejmě pro diváka velmi osvěžující.

, foto Dan Friedlaender

Piano na křižovatce zdaleka není „jen“ skvěle zaznamenaným koncertem (nebo sledu sólových vystoupení), jde o snímek natočený s filmovým citem, se smyslem pro kompozici, pro detail, interiéry i exteriéry jsou nasnímány tak, aby byla vidět jejich krása, ale nepřehlušila sílu hudby. Důležitý je pochopitelně i kvalitně natočený soundtrack. Příběh filmu by se dal shrnout asi takhle: covid muzikanta nezastaví, a nezastaví ani ty, kteří si dobrou muziku chtějí vychutnat jako posluchači. Tedy – většina filmu by šla takto popsat. Na konci už je po covidu, je hezky, lidé jsou veselí a hudební setkávání se vracejí do starých kolejí. Je to právě hudba, která nám pomohla překonat těžké časy, a my to s ní oslavujeme. Díky klavíristům – hercům, kteří ve snímku vystupují, je čas strávený před plátnem nebo obrazovkou hotovým labužnickým požitkem. A ano, jde o film, přesto věřím, že se – ať už jako CD nebo na internetových platformách – objeví jeho soundtrack. Obstojí určitě i samostatně – jak dramaturgicky tak svým provedením by patřil ke skvostům jakéhokoliv vydavatelství.

, foto Dan Friedlaender

Pamatuji si, jak mi Jakub Zahradník před lety vyprávěl o svém úmyslu natočit film. Obdivoval jsem ho za odvahu, se kterou se do projektu pustil, a v duchu jsem si říkal, že to bude mít těžké. Natočit snímek, který za něco stojí, není nikdy jednoduché. V tomhle případě mělo navíc jít o dílo svébytné, svým pojetím originální a náročné. Což platí jak pro získávání protagonistů, tak i pro volbu interiérů a exteriérů pro natáčení. Nehledě na to, že stěhovat velké koncertní křídlo tak, aby nedoznalo úhony, je projekt sám o sobě. Přešlo pár měsíců, a Jakub mi líčil, že má první natočené minuty. V tu chvíli bylo jasné, že Piano na Křižovatce vznikne. Zahradník je buldok. Protipandemická omezení mu možná trochu nahrála do karet, shromáždit přední české pianisty na jednom místě, a to dokonce v Česku, by se asi za „normální“ situace nepovedlo. To ovšem zásluhy ideového otce (nebo, chcete-li, iniciátora) výjimečného filmového díla nikterak nesnižuje. Přestože se s uvedenými pianisty dobře zná, musel je přesvědčit, aby se z nich po dobu natáčení stali i herci, a řídili se pokyny režiséra. Všichni to zvládli skvěle. Volba režiséra Jana Senia, stejně jako kameramana Jana Kebrdleho byla šťastná. Jakub se nakonec stal taky hercem, hraje sebe sama, a s klavíristy ve filmu se nádherně doplňuje. S nápadem, že film (po předehře v pianotéce) otevře svým hereckým sólem Igor Ardašev, přišel Jan Senius. V klavíristovi viděl vizuálně zajímavý, zvláštní typ, který se pro začátek filmového vyprávění dobře hodí. Vznikla tak nádherná otevírací scéna, ve které bezradný Igor Ardašev bloudí ulicemi a neúspěšně hledá klavír, který chce vyzkoušet. Má k tomu Jakubem nakreslený plánek, který mu ale nepomáhá, a tak ho nakonec zahodí a rozhodne se s pátráním po kostele skončit. Když tu… Ano, když tu se ocitne u pootevřených dveří do prostoru, který hledal.

, foto Dan Friedlaender

Snímek má sice děj, ale je bez dialogů. I to je skvělé rozhodnutí. Chvílemi tak působí i jako oslava němého filmu. Z toho pramení občasné groteskní situace, které divákům servíruje. Koneckonců – němý film si o groteskní pasáže přímo říká. S humorem ale filmaři pracují velice uváženě, není ho ani málo, ani moc. Naštěstí. To taky každý filmový tvůrce neumí. Pianisté ve svých rolích do těchto situací organicky zapadli, jako postavy filmu si s kamerou rozumí, a kamera je má očividně ráda. Snímek přitom úspěšně kličkuje mezi filmovými žánry: balancuje na hraně hraného filmu, dokumentu a hudebního filmu. Od každého má trochu, ale přesně tak akorát.    

Film Piano na Křižovatce je ale hlavně holdem hudbě, a především té české. Však taky Jakub Zahradník říká: „Když je nejhůř, člověk se vrací ke svému kořeni. A tím je pro nás česká hudba.“ Filmový soundtrack tak má jednotící linku, a současně je pestrý: základem jeho hudební dramaturgie je klasika, ale slyšíme tu i hodně jazzu. Přiléhavý je třeba Bugatti step, který zní na samotném konci. V tu chvíli je symbolem radosti a vděčnosti, že jsou věci zase na svých místech.

Tomáš Víšek, Karel Košárek, Martin Kasík, Jakub Zahradník, Jitka Čechová, Igor Ardašev, foto Dan Friedlaender

Závěrem: film Piano na Křižovatce je cenný hned z několika hledisek. Přináší skvělou hudbu v prvotřídním provedení. Zavede nás do krásných prostor – kostela, jazzového klubu i pianotéky, a taky do tajemných staropražských uliček. Představuje klavíristy, kteří šíří slávu českého umění po celé zeměkouli, v neobvyklých polohách. A připomíná, jaké to bylo za covidu, a taky, že současný stav není samozřejmostí. Na to nezapomínejme. Autorům filmu, a tedy jedinečného filmově-hudebního zážitku, patří velký dík. Za hudbu i osvěžování paměti.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější