čtvrtek, 15. prosinec 2016

Prosincový Tip Harmonie: Concertos Františka Jiránka v podání Collegia Marianum

Napsal(a) 

Muzikolog, „jiránkolog“ a autor spartací Václav Kapsa nazval svůj komentář k tomuto neobyčejnému titulu Supraphonu Otazníky nad životem a dílem skladatele Jiránka. Je to příhodné, neboť snad už není otazník nad jeho identitou, což pan Kapsa stručně, ale jasně vysvětluje, zato je otazník nad autorstvím některých jeho kompozic, jednak pramenný, jednak hudební. Spjatost Jiránka s Antoniem Vivaldim je totiž tak silná (zdá se, že dokonce i životní), že by se dal klidně prohlásit za „českého Vivaldiho“. Naštěstí by to nebylo žurnalistické klišé. Jeho hudba je totiž Vivaldimu skutečně hodně blízká. Aktuální stylový ideál (instrumentální hudby) však Jiránek naplnil pozoruhodnou hudbou, dokonce dle mého mínění v domácím kontextu mimořádnou. Doufám, že podobně jako došlo k renesanci Zelenky, přijde i doba Jiránkova.

Václav Kapsa jako by jemně upozornil na „nedostatek Jiránkova osobního stylu“, což je třeba vnímat „v souvislosti s jeho tvůrčím typem“. Nuže z mého pohledu jsem tomu rád, protože jakkoliv mám respekt ke genialitě Antonia Vivaldiho, v jeho hudbě je osobitosti často tolik, že lze snadno jeho hudební proud předvídat, předjímat, odhadnout, čímž pro mě ztrácí na atraktivitě. Jiránkova hudba není tak vyhraněná, je prostší, možná ani melodicky tak italsky opojná, ale má obrovské kouzlo, něhu a jiskru. Pět vybraných koncertů je více než hodinou lahodné hudby. Ovšem lví podíl na výsledku má (jako vždy) interpretace.

Pro Collegium Marianum to není první setkání s tímto skladatelem. Pod vedením Jany Semerádové odvedlo sdružení devíti hudebníků špičkovou práci, i v audio záznamu jsem vnímal jejich zaujetí, ba nadšení, koncentraci a připravenost. Výkon srovnatelný s evropskou špičkou. Jsem přesvědčen, že vedle paní Semerádové byl výkon podmíněn energickým výkonem Lenky Torgersen, jež patří mezi přední evropské houslisty, kteří hrají barokní hudbu při respektování všech poznatků tzv. autentické interpretace. A navíc byla sólistkou – sólový part Houslového koncertu B dur (Jk 17) byl famózní. Kvůli tomuto faktu a kvalitě hudby byla pro mě tato skladba silným zážitkem. (Ovšem pozor! Jedině u tohoto koncertu je v bookletu autorská nejistota vyjádřena společným autorstvím Vivaldiho a Jiránka.) Ale nechci tím křivdit dalším sólistům. Hostování hobojistky Xenie Löffler a fagotisty Sergia Azzoliniho (Hobojový koncert B dur, Jk 17, Fagotový koncert G dur, Jk 20) bylo ideálním řešením. Jana Semerádová bezezbytku využila možností, které jí nabízí Flétnový koncert D dur (Jk 11), a předvedla jeden ze svých nejlepších výkonů. (Čím starší, tím je lepší☺!) Finálním kusem desky je Trojkoncert A dur pro flétnu, housle a violu d’amore (Jk 22), kde se k Lence Torgersen a k Janě Semerádové připojil její bratr Vojtěch Semerád. Provedení bylo podobně jiskřící a suverénní jako u předešlých koncertů, ovšem ty jsou kompozičně zajímavější, což se týká především nádherné flétnové skladby… Jestliže byla zmíněna blízkost či možná občas i propojenost s Vivaldim, i Jiránek, ačkoli nebyl „profesionální“ skladatel, hýřil krásnými melodiemi a detaily. Melodicky až omamné jsou volné věty (například Adagio Jk 11 nebo Adagio Jk 17).

Deska má velmi dobrou výtvarnou a polygrafickou úroveň, nicméně špičkovou práci odvedl hlavně technický tým: hudební režisér Jiří Gemrot a mistr zvuku Aleš Dvořák… Obrozující a podnětná edice Music From Eighteenth-Century Prague, oplývající již řadou pozoruhodných nahrávek, má další vydařený titul.

Tip Harmonie + Tip Editora

Sergio Azzolini – fagot, Xenia Löffler – hoboj, Jana Semerádová – příčná flétna, Vojtěch Se­merád – viola d’amore, Lenka Torger­sen – housle, Collegium Marianum, umělecká vedoucí – Jana Semerádová. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 4/2016, kostel Českobratrské církve evangelické v Praze na Vinohradech. Vydáno: 2016. TT: 69:09. DDD. 1 CD Supraphon SU 4208-2.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.